Empatie a apatie v Česku

Hanba by mě fackovala, kdybych bez uzardění odmítl pomoc handicapovanému. Díky určitému "výsadnímu" právu být zdravý by každý z nás měl automaticky, v případě, že je požádán, pomoci potřebnému. Neděje se to tak standardně. A to není dobře!

Přes deset let pracuju jako dobrovolník (autor kreativních řešení a konceptů charitativních aktivit) pro občanské sdruženíi LORM. Lidé v Lormu se snaží o zkvalitňování života hluchoslepých spoluobčanů.

Jedním ze zdrojů příjmu k financování činnosti LORMu je jednou za rok pořádaná celorepubliková sbírka.

Včera jsem se přesvědčil o tom, jak náročná je práce dobrovolníků, kteří oslovují na ulicích lidi se žádostí o finanční příspěvěk. Tito lidé mají můj velky obdiv!

Zarazilo mě totiž, jak i v takové oblasti, jakou je pomoc postiženým, zasáhla Česko apatie namísto empatie.

Nečekal jsem výdělek v řádu tisíce korun, nicméně kasičku obtěžkanou "pouze" mincemi jsem nečekal také.

Empatičtější byli lidé ve středním a vyšším věku!

Pro mě absolutně šokující a na facky bylo chování mladých lidí, studentů, ke kterým jsem přistupoval slušně, s vysvětlením mé činnosti a se žádostí o jakýkoliv finanční příspěvek podle jejich vlastního uvážení.

"Nedám." "Nechci přispívat.", byly časté odpovědi právě od těch, kteří v rukách mačkali chytré telefony a oči si chránily "rejbanama".

Neměl jsem čas se s takovými zdržovat, protože jsem chtěl vybrat co nejvíc peněz. Ale strašně mě zajímalo, v jaké rodině vyroste takhle apatickej kluk nebo holka. Kam se takovej kluk nebo holka v životě dostane a jak se případně jeho chování změní, pokud by se, nedej bože, právě o něj/ji v budoucnu otřelo něco, co by zapříčinilo například ztrátu zraku nebo sluchu. Nebo končentiny...

Opravdu mě jednaní části mladých lidí znechutilo. 

Všude obhajuju to, že každý má právo na vlastní rozhodnutí a vyjádření. I s riskem toho, že ne vše musí být okolím akceptováno. Jsem tolerantní a toleratní bychom měli být v určité míře všichni.

Nelze ale být tolerantní k lidem, kteří prokazatelně, se všemi vědomostmi a návyky, kterých dosáhli, odmítají pomáhat postiženým. 

Nechtěl jsem po nich vykopat příkop. Nežádal jsem včera jejich opakovanou vysilující každodenní činnost. Požádal jsem o pár korun ty, kteří měli ve většině mezi prsty cigaretu a v očích (pokud nebyly skryté za slunečními brýlemi) hloupou hrdost na svoje odmítnutí.

Být rodičema těchto "rebelů", tak jim doma za dveřma vysvětlím, co je a co není třeba dělat. A když to nepůjde vysvětlit slovně a rebel bude argumentovat stejně hloupě, jako mně včera v ulicích, vrazím mu jednu pořádnou facku. Aby se probral. Já sám jsem měl několikrát chuť při hloupých řečech /... ať táhne slepouš.../ dotyčně přetáhnout přes záda slepeckou holí.

Určitě by to pomohlo. Nevěřím totiž, že jsem potkával pouze idioty. Šlo jen o frajírky, co potřebujou "probrat".

Ale...jako životní optimista jsem měl při včerejším vybírání peněz i radost. Především "dospělí" lidé pochopili o co nám v LORMu jde. Poslat klienty občanského sdružení v létě na kola, v zimě na běžky. Zajistit jim z vybraných peněz asistenty pro potřebné návštěvy úřadů. Vyškolit nové instruktory Lormovy znakové řeči. Ukázat všem klientům, že se s nimi počítá. Že je vrozený nebo získaný handicap nevytěsní do ilegality jejich domovů. Že mohou vyjít se svojí červenobílou holí mezi lidi, kteří jim ochotně pomůžou na přechodech nebo při orientaci v komplikovanějším prostoru.

Děláme v LORMu všechno pro to, aby lidé s červenobílými holemi byli vidět. Aby si jich v běžném životě všimli třeba i ti, co mi včera řekli: "Nedám."

www.lorm.cz

P.S. Poprvé za svou činnost blogera využívám tento prostor komerčně. Doufám, že tento typ komerce nebude důvodem blog "někam schovat". Díky takto předem administrátorům za jejich "toleranci/vklad" do celorepublikové sbírky pro hluchoslepe.

Mimochodem: sbírka probíhá v našich městech ještě i dnes. Dobrovolníky poznáte podle červených a bílých triček! Děkuju všem za případnou pomoc.