Divočina skončila hned po měnový reformě

Středoklucký koncil na téma "sex a láska" vedly dnešního rána důchodkyně mezi basama piva v konzumu u Hanky.  

Už když jsem přicházel k našem kvelbu, zahlíd jsem skrz auslág srocení žen. Žen "v letech", jak se tak řiká. Faktem ale je, že tyhle "v letech" jsou ode mě rokama jen necelou generaci, takže vlastně skoro vrstevnice.

Stály kolem kasy a mezi basama s pivem, v rukou srolované blesky, třesky, plesky a jiná tištěná potěšení a některé se předkláněly a plakaly, jiné zase s úsměvem podupávaly po podlaze jako španělské tanečnice flamenga, jen na nohou neměly takový ty klapavý boty, ale různý lautr vobyčejný nazouváky, který se na nohy natáhnou, když jdete jen tak přes vesnici. 

Nebylo jich moc, ale někdy stačí pohromadě i šest, sedm ženskejch v náladě a frčí to jako blázen.

"Pozdrav panbu.", pronesl jsem hodně nahlas, když jsem do kvelbu strčil hlavu. 

Ženský koncil na chviličku zmlknul a ustal v činnostech španělských tanečnic a několik pus s umělými a jiné s ještě přírodními zuby mi odpovědělo na pozdrav.

"Nenechte se, dámy, rušit, jdu si jen pro mrkev a petržel, páč jsem dostal chuť na pořádnej vývar a ze záhonů už tohle polívkový koření nevyrvu.", řekl jsem, čapnul košík a odšoural se do rohu, kde se člověk musí prohrabat v bednách a zeleninu rovnat do igelitových sáčků lehkých jak sen a nesmrtelných jako Lenin.

A protože jsem se ztratil z dohledu a protože v uších některých tanečnic hnízděj naslouchátka, dal se koncil znovu do řeči. Hlasité řeči.

"Takže, abysme se, holky, vrátily k tématu: kdy končí sex a začíná láska? Zdeňko, tys k tomu chtěla něco říct."

Začal jsem v bedně s mrkví vybírat, jako bych se hrabal v perlách. Jednu pěkně mrkvičku po druhý pomalu vzít do ruky, prozkoumat a zacházet s ní opatrně, skoro tak, jak v některejch reprodukčních ústavech zacházejí s darovaným spermatem.

"Sex končí ve chvíli, kdy po něm, ještě než jdete spát, narovnáte v posteli prostěradlo, holky.", řekla zřejmě Zdeňka. Přes regály jsem na ní neviděl. Slyšel jsem jen její hlas.

"Tomu nerozumim.", reagoval na toto oznámení jiný ženský hlas a já dal do průhlednýho sáčku teprve třetí mrkvičku. Prostě si počkám...

"No....", pokračoval hlas Zdeňky, "že tě už prostě Karel neutahá tak, že z toho rovnou usneš a tak ještě vstaneš a narovnáš prostěradlo, abys neměla ráno po probuzení na bocích faldy."

"A co to má společnýho s láskou?", vjel do debaty další hlas ženského koncilu.

"Ježiši kriste, holky, řekněte jí něco. Já tě mám fakt ráda, Miluško, ale někdy mám pocit, že jsi nedodělala ani obecnou.", rozchechtal se jinej hlas. "Neměla bys tolik číst ty blbosti v novinách a aspoň chvíli přemejšlet. Sex je divočina, láska jsou srovnaný prostěradla."

V pytlíku už trůnily čtyři velký, až falický mrkve - to mě tak napadlo, když jsem je bral do ruky a poslouchal při tom proslovy zdejšího koncilu. Nadešla doba výběru petržele...

"Haničko,", ozval se další hlas z ženské družiny, který oslovoval naši vietnamskou majitelku kvelbu, "vy tomu rozumíte, že jo?"

Sáček plnej mrkve jsem vložil do nákupního košíku.

"Neví. Etě něco?", řekla Hanička od kasy.

"Nic, Haničko, jen jestli jsi rozuměla, o čem si povídáme?", trval hlas na odpovědi na otázku, kterou položil ženský, jejíž jedinou radostí v tomhle našem středoevropským světě je sledování vietnamských telenovel na počítači posazeném hned vedle kasy.

"Já ví, ale mluvit neví.", odpověděla Hanička a pípání snímače čárových kódů dávalo na vědomí, že se rozhodně nefláká a že jí jsou řeči o sexu a lásce ukradený, protože musí prodat syrečky a salámy a pórek, kterej už vypadal, že onemocněl žloutenkou.

"Tak to já miluju už hodně dávno.", řekl nový ženský hlas. "Divočina skončila hned po měnový reformě.", dodal hlas.

V mém dalším pytlíku hnízdily dva kořeny petržele.

"...no tak", přidal se hlas Zdeňky, kterej jsem už dokázal rozeznat, "voni už ty naši chlapi nejsou žádný divočáci, že jo?", řekla Zdeňka s jemnou nostalgií v hlase.

"A ten můj má už halali dávno za sebou." přidal se další ženskej hlas. Zřejmě hlas vdovy...

Počet kořenů petržele v mym sáčku byl kompletní a nic jinýho jsem už nakupovat nepotřeboval. Předstíral jsem teda, že si v regálu vybírám těstoviny. Konec konců, kolínka pro Stellu ve sklenici docházej, tak ani moc nekamufluju.

"Ale po Petrovi přece byl ještě Honza.", pokračoval hlas Zdeňky.

Kolínka pro Stellu jsem vložil do koše k mrkvi a petrželi.

"Ale Honza to už nebyla žádná divočina. Měl cukrovku, tlak a kardiostimulátor. Chodili jsme hlavně na procházky."

Asi se ještě zastavím u regálu s drogérií. Sice nic nepotřebuju, ale je tam velkej výběr na to, aby se člověk dostatečně zdržel.

"Na procházky, jo?", ozval se ironicky další ženskej hlas, "to my víme. Hlavně za kostel na Černovičkách, co?"

Hajzlpapír, papírový utěrky, uchošťouchy, zubní pasty, vix na podlahu, pucovátko oken - přejížděl jsem nabídku regálu s drogistickým zbožím a nehnul se z místa.

"Von dál kvůli tomu tlaku nedošel.", zatípla tipec jakýmkoliv úvahám ta, která s Honzou neměla žádnou divočinu, protože měl cukrovku, tlak a kardiostimulátor.

"Pane, něco?", uslyšel jsem najednou hlas Haničky, která mi chtěla pomoct s hledáním něčeho, co jsem vlastně nehledal. "Pomůžu?", dodala Hanička.

"Ne, ne", odpověděl jsem, jako by se nechumelilo, "už to mám.", přihodil jsem k mrkvi, petrželi a kolínkům zubní pastu, po které mi budou zuby zářit jako Severka a posunul jsem se ke kase.

"No jako nemohoucí teda rozhodně nevypadal než umřel. Však jsme taky byli všichni překvapený, když to zabalil ze dne na den." Tímto sdělením získal koncil funerální nádech.

Mlčel jsem a na pult vyložil všechno, co jsem měl v košíku.

Snímač kódů vysílal mezi nás všechny nějaký vzkazy jako by morseovkou a ženský zmlkly.

"To šecko?" zeptala se Hanička, když zjistila, že až takovej kšeft jsem jí po ránu neudělal.

"Dneska jo." odpověděl jsem a hrábnul do kapsy pro peníze.

"Vy jste nás poslouchal, co?", zeptala se mě přímo do očí Zdeňka, zatímco jsem do tašky házel nákup.

"Nešlo neslyšet.", odpověděl jsem po pravdě.

Španělské tanečnice s vějířema drbů v ruce se začaly jedna po druhý smát.

"No tak máte aspoň o čem přemejšlet. Von svět neni jen fotbal a hospoda." poznamenala Zdeňka a porichtovala si na těle svetr o několik čísel větší než její tělo, "tlak máte dobrej?"

"Zatim jo", pochlubil jsem se, "ale co já vim, jak to bude na jaře." dodal jsem a chystal jsem se opustit středoklucký koncil.

"Na jaro nečekejte, jeden nikdy neví...", dala mi do uší místo pozdravu Zdeňka a když viděla, že beru za dveře, spustila znovu: "Tak, kde jsme, holky, skončily?"