Cikánka bude někomu hlídat játra, jo?

Kousek od kaple stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera postávala včera odpoledne madona. A jak se na Kladno sluší - madona to byla černá.

V jedné ruce jsem držel pytlík s rohlíkama a k němu připrcnutej další pytlík s kuřecíma játrama a žaludkama pro Stellu. Druhá dlaň svírala tašku s právě nakoupenejma knížkama a pod jedním ramenem jsem svíral tubu balicího papíru. Volný jsem v tu chvíli měl jen nohy a hubu. S tímhle vybavením ale mandarinky do dalšího pytlíku prostě nenaházíte. Teda - aspoň chlapi to nezvládnou.

Položil jsem pytlík s játrama a žaludkama na bednu, ve které se venku v zimě krčila červená jablíčka. Tašku s knížkama jsem si dal mezi nohy a tubu s papírem jsem položil vedle jater.

Do dalšího pytlíku jsem začal vybírat mandarinky. Ne takový ty měchury nafouknutý se suchym peckovitym vnitřkem, ale takový ty mrňky malý, s kůrou tenkou jako první jako první led na zamrzlejch podzimních loužích.

Kousek ode mě postávala madona. Vánoční madona v růžový péřový bundě s cigárem u pusy. Madona černá, jak se na Kladno sluší a patří. Sledovala mě, hulila a mlčela jako hrob. Jen tak po mně jezdila vočima a z nosu vyfukovala dým, jako by snad ani nešlo o unsere Liebe Frau, ale o pohádkovýho draka.

"Ty sou dobrý, nemaj pecky.", řekla najednou její svatá ústa.

"No právě", odpověděl jsem, "takový ty bachratky sou suchý a plný pecek. Dyť to znáte.", odpověděl jsem s nadějí, že si povídám s opravdovou madonou, která všechno ví.

"A eště něco kupte, dyť sou Vánoce, pane.", zahuhlala do dýmu právě vypouštěného z pusy. Vypadala postávajíc v oblaku kouře kolem těch beden s ovocem jako opravdové zjevení.

Hned vedle mandarinek byly ve stejných bednách naskládaný i takový ty voňavý svíčky. V akci! Kus za 29. No...nekupte to.

Sáhnul jsem po dvou s vůní vanilky.

"To bude mít manželka radost. Takovej krásnej vánoční dárek.", pochválila madona můj vyběr a pokračovala. "Hezky si provoníte byt, abyste to tam měli jako v nebi, až budete jíst s manželkou kapra a salát.", řekla až s nebeskou něhou.

"Já manželku nemám. Já mám doma chlapa. A místo kapra děláme řízky. Tak to asi nevyjde."

Madona natáhla silně z už skoro končící cigarety, znovu z těla vyhnala mohutným výdechem šedý kouř a řekla: "Tak vy ste jako teplej, jo?", zeptala se až nepozemsky upřímně.

"Narovnal jsem se od shybu pro svíčky, nohou pošoupnul tašku s knížkama mezi nohama a odpověděl jsem stejně upřímně: "To víte, někdo to holt dělat musí."

Madona se zavrtěla na místě kde stála, potáhla posledního šluka a vajgl pohodila na dlažbu chodníku.

"Někdo je cikán, někdo teplej, pane. Tak to na světě chodí. Panbu to asi tak chce.", řekla madona (a ta musí vědět, co Panbu chce) a zastrčila obě ruce do bundy, která ohřívala její kulaté bříško. Ne snad, že by v něm měla Ježíška, spíš to vypadalo, že ráda papá.

"Panbu chce ještě spoustu dalších věcí. Ale měl mi spíš než to všechno nadělit ještě jednu ruku navíc, protože to všechno nepoberu.", hnal jsem dialog dál od mého teplení, jejího cikánství a dalších věcí, co Panbu chce. "Nepohlídala byste mi ty játra?", zeptal jsem se s prosíkem na jazyku.

"Cikánka bude hlídat někomu játra, jo?", koukla na mě madona nesvatě, ale hodně překvapeně.

"No, proč ne?", odpověděl jsem, "Jenom zaplatim ty mandarinky a svíčky a hned jsem tady.", poprosil jsem znovu, protože jsem opravdu nechtěl v krámě při placení ovoce a ovoněnýho vosku máchat pytlíkem s kuřecíma játrama.

"No když myslíte..., tak já ty vaše játra pohlídám.", odpověděla skoro jako doktor, kterej v mym těle diagnostikoval jaterní problémy.

"Nechám tu i ty knížky a papír, jo?", zaprosil jsem potřetí.

"Klidně, pane. Já knížky nečtu.", dostal jsem odpověď  a madona z kapsy vytáhla krabičku s cigárama a připálila si další.

Zmizel jsem v krámu. Delší řada u kasy mě lehce znervózňovala. Nechtěl jsem v tyhle dny madonu moc zdržovat, protože je jasný, co všechno má, chudák ženská, ještě před sebou.

Při čekání na kasu jsem si přes auslág prodejny všimnul, že se k mojí kladenský madoně přifařila další. Už asi ne madona, ale jen kamarádka.

Zaplatil jsem, čapnul tašku s mandarinkama a svíčkama a vylez z kvelbu.

Všim jsem si, že moje madona v ruce držela pytlík s játrama, jako by byl její. Taška s knížkama zůstala tam, kde jsem jí nechal. Nelhala - knížky nečte...

"Tak jsem tady.", připomenul jsem se a v duchu si představoval, jak asi budu madoně v přítomnosti její kamarádky brát z rukou můj pytlík s kuřecíma játrama. Mám to vůbec udělat? Nebudu vypadat jako zloděj???

Mých obav mě kladenská madona zbavila natotata.

"Tak to je von!", ukázala na mě prstama, mezi kterejme držela hořící cigaretu.

"Ten teplej, jo?", zdvihla obočí kámoška madony a sjížděla mě pohledem jako imigrační pracovník na americkym letišti.

"Jo. A tohle jsou jeho játra.", zdvihla madona před obličej krvavej pytlík.

"A tohle je vaše svíčka.", řekl jsem já a sklonil jsem se bedně se svíčkama v akci a jednu, kterou jsem u kasy doplatil, jsem jí podal.

Obě ženský kladenský se na mě podívaly a chvíli mlčely.

"Von nebude teplej. Že nejste teplej? To byste přece nedával ženskejm dárky!", pronesla moudře kamarádka madony.

Sáhnul jsem do mojí právě zaplacený tašky a vytáh z ní ještě jednu vanilkovou svíčku.

"Ta je pro vás a hezký vánoce přeju.", podal jsem zkoprnělý kamarádce madony původně mojí svíčku s vůní vanilky a ze země zvednul tašku s knížkama a do podpaží zase vrátil tubus s balicím papírem.

"A tady máte ty játra, pane.", zaháčkovala mi krvavej pytlík madona na poslední volnej prst mý levý dlaně.

"Krásný vánoce, holky.", popřál jsem oběma a ty se rozesmály tak nahlas, že jejich smích přehlušil i hajdom hajdom tydlidom nesoucí se k nám z reproduktoru na vánočním trhu kladenského náměstí.

Potkal jsem madonu. Madonu kladenskou. Madonu kouřící. Živou madonu.