Česala bych se snad každý ráno, kdybych se bála smrti?

Ať je to jak chce, tipec utne všem. Moudrým, hloupým, veselým, zapšklým, nebojsům i pokakánkům. Ale není třeba se jí bát. Smrt je něžná.

"Hele, schválně, jo. Cos´ čet naposledy? Ale fakt naposledy.", ptá se máma na mý cestě od mlíka a housky cestou domů dolu s kopce.

"To nechtěj vědět, Zorino, to by tě ani ve snu nenapadlo."

"Knížku před spanim? Seznam, co máš koupit? Zprávu v mobilu?", chrlí ze sebe máma.

"Vedle. Samá voda.", skoro trylkuju radostí, že to na poprvé - ta moje jinak Sybila - nedala.

"Plakát?", zkouší to ještě jednou, ale chabě.

"Parte. Parte ve vitrínce před kvelbem jsem čet´.", oznámím eventualitu čtení zprávy o smrti, se kterou musí každej počítat, ale vědomě se jí brání.

"A bylo to hezký?", nenechá v sobě zašlápnout radost ze života máma ani mým sdělením o tom, že jsem četl o jeho konci. "Básnička byla?", dodá.

"Byla básnička i fotka a taky vyjmenovaná celá famílie. Klasický parte. Žádný nóvum (použil jsem slovo babičky)."

"A jak skonal? Po dlouhé nemoci, nebo náhle?", pátrala Zorina.

"Náhle po krátké nemoci.", odpověděl jsem, jak to stálo na papíru olemovanym černym rantlem.

"Tak to měl herdek štěstí, ten nebožtík, ti povim. Toho život miloval."

"Že jo? Chvíli nemocnej a šlus v požehnanym věku. To je jako se zakousnout do čerstvýho obloženýho chlebíčku.", potvrdil jsem mámina slova o štěstí při skonu.

"A ještě asi nebyl až tak zhnutovanej. To je velká výhoda odejít ještě jako fešák, nebo štramanda. Nahoře tě pak bezpečně poznaj všichni bývalí známí.", jela Zorina racionálně úvahy o tom, v jakym stavu je dobrý dostat se do nebe.

"To je fakt, radši takhle, než umlácenej nemocí a následnýho připomínání se typu: ty mě nepoznáváš? Já se přece Zorka?"

Chvíli ticho.

"Proč já? Protože jsem starší?"

Matka si často klade "jakoby" otázky hlavně proto, že na ně má už dávno přichystané odpovědi.

"Ale houby. Ne proto, že jsi starší, ale proto, že se jí nebojíš.", vysvětluju důvod.

"Jo, tak to máš pravdu. Česala bych se snad každý ráno, kdybych se bála smrti? Smrt je něžná."

"Něžná????", otazníků za tímhle, z mý pusy vypuštěným slovem, bylo jako prachu pod rohožkou před dveřma do bytu.

"Nesmíš si plíst slovo "umírání" a "smrt", chlapče. To je základní omyl, a proto se smrti lidi bojej."

"Jo tááák.", lehce se mi uleví. Ale jen lehce. Asi proto, že se každý ráno nečešu, tak se smrti bojim...

"Umírání může bejt sajrajt. O tom žádná. Ale smrt...to je, panečku, jiná kategorie.", neopouští Zorina svoji teorii.

"Úleva?", napadne mě.

"Jo. Můžeme tomu řikat třeba úleva. Něžná úleva po tom všem žití a umírání.", řekne spokojeně máma. "Já sem přesvědčená, i když to vlastně nevim, že jo?, že smrt je vlastně něžná. Jako když se za tebou na ulici ohlídne Marta Vančurová. A du něco dělat, dokud je čas. Čau.

---

Někdy má Zorina pravdu. Pravda o tom, že je smrt něžná jako ohlédnutí Marty Vančurový takovou pravdou klidně může bejt.