Čas, ve kterém ženské sukně voněly po tulipánech

V dobách, kdy jsme měli víc než duši odřená kolena, jsme se dokázali radovat jak na březích dětství, tak na plážích dospělosti.

Svět "malých lidí" je plný radostí. Nemyslím " lidí malých" ve významu čecháčkovství, myslím malých tak, že dokážete vběhnout do malýho stanu postavenýho na louce za chalupou bez skloněné hlavy. Tomu světu se říká "dětství".

Rodičovská bububu a sem tam zčervenalé otisky dospělých dlaní na našich zadnicích netrvala nikdy zbytečně dlouho. Každej z nás jsme se po výprascích a proslovech do duše za chvilku otřepali, protože výzev a možností bylo v našem světě malých lidí tolik, kolikrát se za den člověk nadejchne.

Naše mladé, neunavené a neposedné nohy nás v cukuletu přemístily na místa, kde se děly důležitosti. Na místa, kde jsme koukali holkám pod bílá tílka a vyměňovali žvejkačky s obtiskem za lautr nový silonový bundy z Otavanu Třeboň.

Na místa, kde jsme si nemuseli s pytlíkama na nohou lehat směrem od epicentra atomového výbuchu. Na místa, kde se vždy stmívalo dřív, než o pár metrů dále. Na místa, kde jsme za čímkoliv, co jsme řekli, neslyšeli to doma tak usazené: "ale nikde to neříkej". Na místa, kde holky nosily místo korálků na krku zavěšený gumy na skákání a červenej gumovej bílopuntíkatej balón proměnila klukovská chodidla obutá do černých textilních kopaček za merunu, kterou po jinejch hřištích proháněl Pelé.

Místo mobilů jsme měli pusy a místo whatsappů jsme měli desetníky a klíče na krku, kterými jsme vzkazy vyrývali do rezavějících konstrukcí na klepání koberců.

Mámám, které šly z práce, jsme neposílali smsky s otázkama, kdy přijdou, protože jsme věděli, že kolem půl třetí se objevej před barákama a z nákupní tašky nám každýmu podaj suchej rohlík. Rohlík, kterej se v případě potřeby rozlomil vejpůl a vrazil do dlaní tomu, jehož máma se ten den opozdila.

A když jsme byli jó hodný, vytáhla máma z tašky pytlík s Vitacitem! Kdo měl v tý době Vitacit - byl jasnym králem dvorku. Všichni kamarádi se postavili do lajny a před sebe vystrčili nastavenou dlaň. Král Vitacit obřadně naplnil žlutým práškem jednu dětskou prosebnou dlaň za druhou. Ve chvíli, kdy bylo dosypáno, všichni závislí vyplázli jazyky a čekali na povel pan krále: "Z dlaně pořádně slíznout a pak vypláznout jazyk."

Umělé barvivo, moře cukru a hrst kyseliny citrónové udělalo s každým jazykem doslova čóromóro! A jak si dobře pamatuju, nejen s jazykem...

Běhali jsme po dvorku s vyplazenejma žlutejma jazykama a řehtali se při tom až do nebe a do pekla zároveň. Byli jsme šťastný jeden vedle druhého a naše štěstí jsme s výdechem pouštěli do světa a s nádechem si nabírali do našich tělíček štěstí vydechnutá z jiných úst. 

Měli jsme na tohle všechno čas.

Čas, který se v těch dobách kolem nás líně lísal a čas, ve kterém ženský sukně voněly po tulipánech.