Byl tak lehkej, když jsem ho vzala do rukou

V životě každé ženy přijde zlomový okamžik, ve kterém pozná, co má opravdu cenu. Okamžik, kdy věci "na sebe" ráda vymění za věci "do sebe".

"... nó. Mladý ženský dostávaj dárky za porození dítěte a já jsem dostala dárek za vytrženej zub. Můj vytrženej zub. První můj vytrženej zub za celej život!!!", pochválila matka výsledek svojí celoživotní péče o vlastní chrup.

"Nějaká nově založená tradice - dárek za vytrženej zub?", zeptal jsem se pro jistotu.

"Ale ne. Jen mě bylo Jirkovi líto, jak jsem měla bolestí vopuchlou hubu, tak mi před odjezdem do města strčil do dlaně tisícovku, ať si prej udělám radost, když sem tak trpěla."

"Hodnej je, viď?", pochválil jsem otčíma. Málo platný, chlap musí pochválit chlapa. Ženský chválej chlapy málo, anebo jen v takovejch případech, kdy něco chtěj - utáhnout kapající kohoutek, sklopit prkýnko, vytáhnout ze sklepa sekačku nebo dojít s košem. "A čim sis teda udělala radost?"

"No, napadlo mě, že nemám na letní večer co na sebe. Na nošení mikiny už nemám věk a svetry mám tak tlustý, že se v létě sami potěj ve skříni. Tak sem si řikala ňákou vestičku na knoflíčky že si koupim."

Mlčel jsem, protože dlouhý úvod jindy stručné Zorky naznačoval, že nákup neproběh tak lehce, jako když jde člověk pro housky a mlíko.

"A tak sem zajela autem do garáží obchodního centra, i když se tam bojim jako čert kříže."

"Proč?"

"Protože celou dobu nákupu trnu, esli jsem si dobře zapamatovala místo, kde parkuju. Ale teď už si to píšu na takovej papírek a to zas trnu, abych ho neztratila."

"A proč si to nepíšeš do mobilu?"

"Tužkou?", nepředstíraně vyjekla máma.

"Ne. Normálně do poznámek.", logicky jsem odpověděl já.

"V mobilu poznámky asi nemám a jsem ráda, že ti sem tam můžu napsat esemes. Tak mě neznervózňuj ještě ty a nech mě to doříct... Takže jsem si zapsala to číslo místa a došla do krámu. Tam stála taková vizuna hubená, brejlatá, nasraná a já jí řekla o vestičku na knoflíčky pro mě z lehký vlny na takovej ten teplej letní večer. Chápeš ne?"

"Já chápu. Ale proč se ptáš mě?"

"No, protože vona řekla "aha, takže kárdigen" a odvedla mě ke štendru s vestičkama na knoflíček. Chápeš to?"

"A co mám chápat? Pořád nevim."

"No to, že přijdeš do krámu, řekneš, že chceš vestičku na knoflíčky, prodavačka řekne "kárdigen" a dovede tě k vestičkám na knoflíčky..."

"To nese doba, holka, s tim my dva nic nenaděláme. Vybrala sis?"

Máma reagoval jako blesk.

"No... vestičky nebyly tak pěkný, jako jeden kárdigen. A když jsem ho vzala do ruky, byl tak lehkej, jako když foukneš do motýlů. A hlaďounkej byl jak dětská prdýlka. A stál tři tisíce a já dostala tisícovku.", postěžovala si máma do telefonu jako malá holka, který nezbylo na eskymo.

"Takže se nekonala ani vestička, ani kárdigen?", lehce se mi smála pusa.

"Ne. Kárdigen byl drahej a zbylý vestičky pro starý babky.", řekla hrdě.

"Takže co? Co ti udělalo radost za vyrvanej zub."

"Hochu, vlezla jsem k řezníkovi, měl ti tam takovou pěknou pravou svíčkovou a tak když jsem přišla na řadu jsem možná poprvé v životě řekla: dvě kila pravý svíčkový!"

"Zorino, za to ode mě dostaneš medaily. Zlatou.", vykřikl jsem nadšením.

"Však taky všichni čuměli. Žádnej gothaj nebo bůček. Pěkně svíčkovou a rovnou tři pořádný šály do dvou kil. A důchodkyně, viď?"

"Ta nejlepší volba. Kam se hrabě kárdigen! Miluju tě.", neudržel jsem na uzdě emoce, které ve mě vyvolala zprávy matky o tom, jak si místo něčeho na sebe koupila dvě kila pravý svíčkový. To je prostě ženská podle mýho gusta.

"No a protože mi zbylo, tak sem eště koupila nějaký čabajky a vedle v kvelbu u Vietnamky pětikilový balení tý dobrý jasmínový rejže. A šla jsem na drahý kafe a prdla si k němu "čísekejk" (tak máma řiká cheescaku) a koukala sem po lidech a měla sem se náramně."

"Zorinko, tohle je život!", plesalo mi srdce, játra, ledvinky i slezina v mym těle samym blahem.

"Viď? Víš jak mi bylo krásně? Dortík klouzal do krku, jako když krmíš kachnu na játra, kafíčko bylo voňavý a s pěnou a huba mi jela šejdrem, když jsem si představovala, jak doma udělám biftečky s opečenym brambůrkem a volskym vokem a ze zbytku naškrábu tataráček a pak si dám večer k seriálu do ruky celou nožičku čabajky."

Máma plesala. Měla radost. Bylo jí dobře po těle i po duši. A to všechno díky pár gramům hovězího a pytli rejže někde z Asie.

"A jak jsem byla taková rozjetá, koupila jsem ještě dvě flašky červenýho, ALE DRAHÝHO, NEMYSLI SI, a pak sem si cestou k autu nadávala, jaká sem kráva, že kdybych koupila tu vestičku, který řikaj kárdigen, tak by se mi šlo zlehka..."

"Auto jsi našla?"

"Našla. I když se mi ta poznámka lehce rozjela potem z dlaně, jak sem ten papírek furt žmloulala v ruce, abych ho neztratila."

"A co Jirka, když jsi dorazila domu?"

"No... když jsem z tašky vyndala to maso, rejži, čabajku a víno, tak se mě zeptal, kde mám to, co jsem si koupila jako dárek. Jako radost. A já ukázala na nákup a on se usmál a pohladil mi hlavu."

"Mami, tebe by měli nespokojenejm chlapum doktoři předepisovat jako lék.", zasnil jsem se.

"Jo, hochu, ale až od tý doby, co jsem stará. Kdybych byla mladá, koupila bych si ten blbej předraženej kárdigen, i když jsem chtěla vestičku na knoflíčky. Ale já už přece vim, že důležitější než na sebe - je do sebe! Pamatuj si to a čau."