Byl jsem připuštěn

Člověk se musí nejen odhodlat, ale i prokousat a návody jsou lecky složitější, než se naučit finskou národní píseň.

Říkám si, že když jsem tu prvně hodilo by se se nějak uvést - představit. Ne hned reagovat na chování Mirků, Jirků, Ivanů, Renat a podobně, ale dát znát svoje slabiny, abych nebyl případně rovnou hodnocen tvrdě a nekompromisně, ale i s přihlédnutím k tomu, že jsem člověk nedokonalý.

Jedna z mých velkých nedokonalostí je můj "cit" pro techniku. Smrtelně nebezpečné pro mě jsou všechny návody k elektronickým přístrojům delší než 2 věty. To tedy znamená, že VŠECHNY.

Probíhá to asi takhle: dlouho přemýšlím a někdy i toužím po něčem novém, u čeho bude celkem logicky přiložen "návod". A právě existence návodu ve většině případů moji touhu po podobném předmětu hodně oddálí, leckdy úplně zlikviduje. Když ovšem touha přebije obavu z "návodu", dostávám se do situací, které mé okolí plně nechápe. (Doufám, že je mezi čtenářema alespoň jeden, který trpí podobnou fóbií jako já a dočte tento blog do konce.) NÁVOD po přečtení druhé strany, tedy OBSAHU NÁVODU , začínám absolutně ignorovat (ta hrůza z počtu bodů obsahu návodu!!!!) a jedu zpusobem "pokus-omyl". Tento léty prověřený postup se často mění v postup "pokus-vztek-omyl" a v posledních fázích se dostává do roviny "pokus-vztek-vztek-omyl-zpětdokrabice-krabicezočí". Určitě to alespoň někdo z vás znáte. Logicky by po této etapě mělo nastat studování návodu. Ne tak v mém případě. Bez uzardění, bez výčitek, že je málo mužné požádat v tomto směru o pomoc jiné sahám po mobilním telefonu a vyhledám v seznamu jmen toho, o kom jsem přesvědčený, že operaci s přístrojem, která by mně trvala minimálně celé odpoledne, zvládne do hodiny. (Mimochodem, přetažení jmen ze SIMkarty starého telefonu do nového jsem také nezvladl). Ještě nikdy se mi nestalo, abych byl odmítnut. Každému totiž udělá dobře, když je považován za génia (čím většího hlupáka ze sebe před druhým uděláte, tím raději vám pomůže i příště). Sklonit se v tomto případě rozhodně necítím jako potupné, protože jsem prostě neschopný. Klidně to přinám, druhým udělám radost a mise je splněna, protože přístroj začíná žít - fungovat. HEURÉKA.

Proč jsem ale začal blog na idnes timto tématem. Protože se musím pochlubit. Sám, úplně sám a v poměrně slušném čase jsem se dostal přes uskalí umístění fotografie k blogu a k tomu, kam napsat tato slova.

P.S. V současné době jsem tzv. ležák. Po operaci rozlámaného kotníku jsem umístěn na postel, ještě dlouho v ní pobudu a naučil jsem se dalším dovednostem. Například čůrání do bažanta. Dovedete si představit tu úlevu, když jsem viděl návod na jeho užívání....