Bankomat, kozy, stres

Planované posílání důchodů přes bankomaty může některým důchodcům, ale hlavně důchodkyním, přivodit ztrátu dechu. Dnešní příběh mé matky je toho zářným důkazem.

Telefon. Vyděšená matka. Přerývavý hlas. Zrychlený dech. Úzkost.

"Co mám dělat? Kartu mám v bankomatu. Nejdřív mi to psalo, jestli vím, že banka je sponzorem zoo. Ale já chtěla peníze! Moje peníze! Ne krmit levharty nebo přispívat na jejich maso!"

"Klid, mami" chlácholil jsme a byl jsem připraven na martýrium telefonického vedení mé matky u bankomatu na ulici.

"Pak mi to psalo, jestli nechci úvěr! Já nechci žádnej úvěr! Já chci svoje peníze, který nemám doma a mám je u banky, aby byly ochráněný! Jakej úvěr? Proč krmit zvířata?"

"A co tam máš teď? zeptal jsem se mírně.

Chvíli ticho.

"Chce to pin, kde ho navolim?" Zněl další dotaz.¨

"No to máš před sebou!" řekl jsem s úlevou.¨

"Nemám, nikde tu nejsou žádný tlačítka s číslama. Já se z toho fakt zblázním. Je mi horko. Kde má zmáčknout pin? Co to je?"

"Pin jsou ty čtyři čísla, co máš napsaný na papírku"

"Aha, tak to musím zase do klíčenky, protože jsi mi říkal, že ty čísla nemám mít v peněžence" vzdychla zoufala matka.

"Hodná holka, správně" pochválil jsem matku a trochu ji tím zklidnil.

"Tak počkej, nezmizí to zatím z obrazovky?"

"Nemělo by, pospěš si."

"Moment", chvíle šátrání. "Mám to. Je to to 7829?"

"To já nevím" odpověděl jsem.

"Nevíš? No to je v prdeli, co když je to něco jinýho, třeba to číslo na telefon????".

"Není, to máš přece v kapse kabelky."

"Aha, tak fajn."

"A kde to teď mám namačkat?"

"No na tý klávesnici, co je na bankomatu" mluvil jsem dál klidným hlasem, i když telefon u ucha jsem už měl horký jako šálek ranní kávy.

"Moment" řekla mi máma a já slyšel: "Prosím vás, nevzdychejte, já to prostě neumim, tak mi syn radí, jak vybrat peníze z bankomatu. A odstupte si kousek, jsem nervózní jak stojíte blízko" vyjádřila se matka k někomu, kdo už drahnou dobu čekal, až si ona vybere svých několik tisíc za mé telefonické asistence.

"Tak, jsem zpátky! Kde to mám namačkat? Tady fakt nic neni" začal se mámě opět zrychlovat dech.

"Musí to tam bejt, klávesnice s číslama, namačkej a zmáčkni ok" začal jsem ztrácet trpělivost.

"Není, ani čísla, ani OK. Já se z toho poseru, chci peníze, nemám kartu, nejsou tu ty mačkátka, je mi horko, chlap za mnou je nervózní a ty mi nedokážeš poradit. Co mám dělat????" začala už být matka opravdu zoufalá.

"JENOM VYMAČKAT TY ČTYŘI BLBÝ ČÍSLA A ZMÁČKNOUT OK" zasyčel jsem do mobilu.

"A kde? Na tý obrazovce? Tam nic neni!!!" vykříkla matka zoufale.

"Ne na klávesnici, před ní!"

"Před ní? Počkej. Aha. Tady to je. Já na ní měla celou dobu kozy, aby mi sem neviděl ten chlap!" s úlevou hlesla matka.

"7829" Chvíli ticho. "Už to jede. Tak díky! Přijedeš na víkend????"

Už se těším, až si začnou u bankomatů senioři pravidelně vybírat duchody!