... a ty bys mě na ten vejškrab odvez?

„No jo, hošíku, nemládneme, nemládneme.“ podotkla matka ve chvíli, kdy dlaněma hnětla v míse těsto na její tvarohový buchty a z kastrólku na sporáku zavonělo rozpouštějící se máslo v malém smaltovaném plecháčku se slunečnicí.

„Stárneš pěkně.“ vyhodnotil jsem situaci od stolu v kuchyni chalupy a lžící z talíře nabral další porci vynikající drožďové polívky.

„Pěkně možná jo“, utřela si matka čelo dlaní, „ale taky blbě vidim a tak musim na vejškrab. Už jsem si to posichrovala a přístí pondělí jedu k doktorovi do Teplic.“

Hlt polévky se mi zašprajcoval v krku. „Na vejškrab? V tvym věku?“, vykulil jsem oči.

„No a kdy jindy, než skoro v osmdesáti?, pohrávala si se mnou slovně Zorina. „Šedej zákal se prostě musí vyškrábnout. To abych tě lépě viděla, víš?“, zasmála se mutr nad tím, jak mě skoro nachytala.

„Jo takhle!“, zajásal jsem nad objasněním.

„No, takhle. Nebo bys snad chtěl sestřičku?“, smála se máma dál a dlaněma namočenejma v oleji poplácávala těsto něžně jako dětskou prdýlku.

„Tak já tě tam odvezu.“, nabídl jsem.

„Fakt? No tak to bude vejškrab jedna báseň!“ s nadšením reagovala mutr. „Takže v pondělí tam musim bejt v deset. Ne v deset dese, ale v deset. Klar?“

A tak jsem si v pondělí přivstal, ráno v 7 sednul do auta a vyjel na chalupu, aby byla máma v klidu, protože to je pro ženu před vejškrabem do nejdůležitější.

Na chalupě jsem naložil mámu a jejího Jirku a vyjeli jsme do Teplic na oční kliniku. Jeden den jedno oko, druhý den druhý oko. Vlastně jednoduchý.

Klinika v nóbl vile s nóbl názvem a v recepci předala matka veškerou zdravotní dokumentaci dvěma ne zrovna vyladěnejm recepčním.

„Tady mi to podepiště a dejte mi osmset korun.“, řekla přísně jedna z nich, div při tom nepráskla bičem o povrch recepční desky.

„A můžu si nejdřív přečíst, co podepisuju?“, zeptala se matka plaše.

„No číst můžete a těch osm stovek je za vstupní prohlídky. To jste nevěděla?“, zasyčela recepční a mně najednou chyběli hadi kolem jeji hlavy. Tolik mi pripomněla Medůsu.

Ke čtení protokolu o plánovaném zákroku se přidal i mámy manžel. S mámou jsou na sebe tak napojení, že by s ní Jirka i menstruoval, kdyby to bylo možný.

Oni četli, já zaplatil poplatek a dovolil jsem se Medůsy zeptat, jak dlouho asi budeme v klinice trávit náš společný čas.

„To uvidíte.“, odsekla Medůsa s patřičnou odpovědí na správném místě – oční klinice.

No...viděli jsme.

Seděli jsme v čekárně dost dlouho a z horního patra, kde je operační sál, sjížděli do hlavní čekací haly jeden Žižka za druhým.

„Víš co je zvláštní?“, trknul jsem do matky sedící vedle mě. „Všichní maj zalepený levý oko!“, odhalil jsme svůj objev šeptem skoro jako Poirot.

Matka strnula.

„Ale já jdu na pravý! Co je dneska za den? Nejsme tu blbě?“ vykulila na mě obě oči zasažené šedým zákalem. Opravdu ji moje poznaní vystrašilo.

„Klid.“, dal jsem mámě ruku kolem ramen. „Jim je to jedno. Pravý. levý, levý, pravý. Oni vědi, co maj dělat.“ usmál jsem se na mámu a všiml si malé černé tečky nad jejím pravým obočím. „Co to tu máš?“, ťuknul jsem na tečku opatrně bříškem mého ukazováku.

„No co bych tam měla? Udělala jsem si tam ráno v koupelně tečku propiskou, aby doktor věděl, jaký oko má dělat. To víš, oko neni ručíčka nebo nožička. Oko je oko. Tys necet o tom, jak šel pán k doktorovi a místo ledviny mu vzali játra? Tak aby to nesplet.“, objasnila Zorina důvod tečka nad jejím pravým obočím.

„A nemusíš tu s náma sedět. Jdi se projít.“ navrhla mi. „Až budu vyškrábaná, zavolám ti a pojedem domů.“

„Tak já si jdu najít něco k jídlu. Mám hlad.“, přijal jsem s povděkem nabídku, která bude jednak saturovat prázdný žaludek a druhak mě vysvobodí ze společenství Janů Žižků.

Dali jsme si pusu a já vypad z čekárny ven.

U vietnamského obchodníka jsem si koupil jablko a drobnej hrozen vína a pak malej dárek pro mámu. Vzpomněl jsem si na doby, kdy mě ona vedla od doktora a vždycky mi pak koupila nějakej pamlsek.

V čekárně ještě máma ani Jirka nebyli. Posadil jsem se tedy mezi jednoočka a čekal.

Po malé chvíli se opět otevřely dveře výtahu a z nich vyšla Zorina se zalepeným PRAVÝM okem.

„Tak to vyšlo.“ usmál jsem se na mámu a ukázal na převázané pravé oko.

„No vyšlo. Dyť jsem taky pořád dokola říkala „ˇŠíchová, pravé oko. Tečka nad ním.“, smála se máma, chytla se mě za ruku a vydali jsme se k autu.

„Bolí to?“, zeptal jsem se.

„Bolí?“, vykulila na mě matka zatím nevyškrábnuté levé oko. „Řeže to, jako bych si oči drhla drátěnkou na nádobí. Ale to prej má. Tak jsem ráda, že to bolí.“, odpověděla spokojeně mutr a opatrně si to špacírovala společně se mnou přes parkoviště k autu.

Když jsem jí pomáhal dosednout na sedačku a připnul jsem jí kšíry, dal jsem jí do ruky svazek bankovek.

„Co to je? Já teď dost blbě vidim.“, usmála se na mě.

„To je dárek k osmdesátinám.“ odpověděl jsem. „Koupil jsem ti nový oči.“

Z levýho oka mojí mámy začaly téct slzy. Doplatek za nadstadardní čočky do obou očí dělal deset tisíc a mě napadlo, že mám konečně adekvátní dárek k jejímu jubileu.

Máma Jan Žižka seděla v autě, v ruce žmoulala peníze a po dlouhý době jsem si všiml, že nevěděla co se sebou.

„A ještě něco....“, hrábnul jsem do kapsy bundy a z ní vytáhl u Vietnamce koupenej gumovej bonbón ve tvaru lidského oka. „...to, kdyby to nevyšlo“, podal jsem mámě gumový cucavý oko.

Máma se usmála a dlaní mě pohladila po obličeji. „Ještě, že tě, mezuláne, mám. Už mě to voko vůbec nebolí. A jedem domu. Udělám ti řízek, abys měl zítra sílu na to levý voko.“

––

To, že čas plyne, jak nás už dávno poučil Hérakleitos, poznáte různě. Třeba podle povislých očních víček, nebo podle toho, že jednoho dne vezete vlastní matku na vejškrab...

.