A to řek kdo? Koperník?

"Třeba takovej jižní pól, viďte?", nakousla ne zrovna obvyklé téma při jízdě příměstským autobusem moje spolucestující.

Netuším, čím to je - možná to bude oholenou hlavou a dosaženými roky. Někteří lidé mají tyto dvě skutečnosti za jistou známku toho, že vím. 

Tedy, že vím i o jižním pólu a všemu, co s ním souvisí.

"V tomhle moc kovanej nejsem,", prozradil jsem paní, která seděla vedle mě a pořád sebou vrtěla. Evidentně neměla pořádnej sicflajš.

"No, to bejt ani nemusíte", odpověděla obratem, "mně je spíš divný, proč se mu řiká jižní, když tam žijou velryby, tučňáci a lední medvědi. Tak jakejpak jih?"

No jo. Jakejpak jih, když tam všude kolem a dokola ještě víc vládne led?, kousaly mě do mozku otázky, který byly do té doby úplně bezzubé. Tu ženskou mi byl čert dlužnej!

"Třeba proto, že je na jižnim spodku zeměkoule, co myslíte?"

"A to řek kdo? Koperník?", mluvila paní Pólová a něco dlouho hledala v kabele, kterou měla položenou na klíně. "Ten přece řek, že studium přináší pravdu a teda potěchu.", šokovala mě a tento stav ještě znásobila tím, že z kabely vytáhla nůž...

Bez burky, mezi vesnicema za Prahou se ke mně v přímětskym spoji narichtovala ozbrojená ženská.

Svítí slunce, tráva se začíná zelenat, ženská s nožem v ruce vedle mě slovně zpochybňuje zeměpisný název jižního pólu a já vůbec netuším, co se bude dít dál. 

"Nebo to bude tou změnou klimatu. Co když nám ty medvědi začnou běhat po zahradách? Co?"

Nůž v její ruce se díky světlu zapadajícího slunce blejskal jako o vánocích vyleštěná slavnostní stříbrná vidlička.

"Jaký medvědi?", oddaloval jsem co to šlo chvilku, kdy se nůž v její ruce přiblíží k mému tělu.

"No jaký? Podržte mi to", vrazila mi pani Pólová do ruky její kinžál a oběma rukama se dál hrabala v kabele. "No ty lední. Sežerou slepice a určitě taky pořádně pelíchaj."

Moje pozice ohrožovaného se obratem změnila. 

Pokud má domnělá útočnice obavy z toho, jak jí budou na zahradě pelíchat lední medvědi a její útočný nůž máte ve vlastní ruce, nemůže se opravdu stát nic už víc překvapujícího.

A hle...

"Dejte to sem.", zazní povel z úst paní Pólové.

"Co?", kladu slabý odpor.

"No co, ten nůž přece. Podívejte na to jabko.", vytáhne z hluboké kabely jabko velké jako její úvahy.

Lehce paralyzován, s velkou nadějí v duši, nůž paní Pólové vracím.

Ostrá čepel nože do jablka zajede jako lžička do šlehačkovýho dortu a v mém krku se viditelně pohne ohryzek...

Jablko je rozpůleno a nůž mizí v kabele.

"Nate", dostanu polovičku, "já bych to celý neukousala. A jak je to teda s tim jižnim polem, když je tam, na JIHU, zima jako v tundře?", zaslechnu a kousnu do jablka.

... kolem nás, dvou jablkových spolucestujících, utíká jarní nazelenalé pole. Bere přímo do zaječích, aby stihlo krásný léto, co nás čeká.