Tento článek je k zamyšlení pro ty, pro které jsou děti s ADHD stále jen nevychovaní spratci. A stále používají stejná slova, že dříve byli taky živější děti. Že žádné ADHD nebylo. Ale bylo, ale dříve se tomu říkalo LMD.
Jak už jsem zde nedávno psala, jsem matkou pětiletých dvojčat, z nichž každý má jinou poruchu. Jeden má ADHD a vypadá to, že i ta porucha chování by tam mohla být. Druhý je autista, má vývojovou dysfázii a afektivní labilitu.
S oběma je to dost těžké, s každým jinak. U autisty je to těžké, že vás nevnímá, má svůj svět a vnímá jen sebe nebo to co chce. ADHD je zase hyperaktivní, impulzivní a nesoustředěný. Náš syn podle psychiatra splňuje všechny tři znaky. Chodí do školky a tam pochytí většinou jen to špatné, co teprve ve škole. Snad se nechytne nějaké partičky. Ale jinak je to chytrý chlapec. Učí se rychle a odkoukáváním, začali jsme teď i zpívat a já hraji na foukací harmoniku.
Ale co jsem chtěla poukázat je to, že už mě vážně štve a unavuje poslouchat řeči některých obzvláště starších mužů, že ADHD je jen nálepka, za kterou se schováváme, že dříve byly taky živější děti, že by to chtělo občas nařezat, dříve se to tak dělalo a přežili jsme. Nevěří nebo nechtějí chápat to, co jim chceme říct. Nářez jim fakt nepomůže. Kdyby dostali stokrát, nehne to s nimi. Prostě je to porucha mozku a nervová soustava se vyvíjí opožděně. Proto takové děti potřebují řád, pevnou ruku, ale i lásku.
Věřím, že ani učitelé to nemají jednoduché s takovými dětmi. Nezávidím jim to. Ale je rozdíl, zda je to jen porucha chování nebo je dítě opravdu drzé, agresivní a lže a nebo je to díky poruše, díky ADHD. Někdy je to dost těžké rozeznat. I my s tím máme problém, zda náš syn dělá naschvály a provokuje úmyslně a nebo je to projev ADHD.
Dříve než se pustíte do nějakého rodiče, hlavně vy, muži, tak se na chvíli zastavte a zamyslete se, zda je to opravdu rozmazlený a nevychovaný spratek a nebo má nějakou poruchu. Věřte mi, že to s takovými dětmi nemáme jednoduché, raději bychom měli děti zdravé. Ale musíme se s tím naučit žít a bojovat s tím, ale taky je milovat.
A třeba jsme na ně sami, nezbývá nám čas na odpočinek, na své partnery, na koníčky a vůbec na sebe.
Popřejme si, milé maminky a milí tatínkové hodně trpělivosti a pevné nervy a hlavně nezbláznit se z toho.
