Umění je i rvát se o vítězství

Tak vám řeknu, že jsem to nějak tušil a v duchu jsem si říkal, kdy to zasáhne i nás a ejhle netrvalo to tak dlouho a již druhý  zápas na šampionátu, nás všechny posadil, jak se říká na prdel. To bylo komentářů a předpovědí, že minimálně semifinále je jasné pro tuhle partu hokejistů.  Již na olympiádě jsem přestal věřit, že v nejbližších letech můžeme dosáhnout na nějaký výraznější úspěch. Já vím, fanoušek by měl být optimista, minimálně do začátku zápasu a to já jsem.  Tak i před prvním zápasem jsem doufal, že uvidím na ledě opět hokejisty a ne pár rozmazlených baletek. Ovšem zápas s Francií mě ten můj optimismus řádně zmenšil. Hráči a i když je to jiný tým, než byl na olympiádě, opět předvedli, že nejsou dostatečně draví po úspěchu, na přeci jen slabé a v tomhle zápase odevzdané Francouze to jistě stačilo, ale hned další soupeř nám předvedl, jak jednoduše se hokej hraje, pokud chcete uspět. Žádné vození kotouče do rohu kluziště a propagační střely na soupeřovu branku. Rychlá kolmá akce, tah na bránu, tvrdá střela a hlavně bojovnost, dravost a tvrdost před a kolem soupeřovy branky. Nebudu rozebírat, jak naši mají hrát hokej. Od toho jsou trenéři a jiní odborníci našeho hokeje.  Já se chci podělit o svůj pohled fungování a myšlení dnešních sportovců a sportovních hrdinů, kteří nám rozdávali radost v dobách minulých.

Při sledování dnešních sportovců, hlavně tedy těch rádoby fotbalistů a hokejistů, kteří mají navázat na své úspěšné předchůdce, mě napadá, kam se z našeho národa vytratila ta chuť, vůle a snaha rvát se o vítězství, kde se ztratila bojovnost?!  Sám si vybavuji, když jsem ještě hrával aktivně fotbal, a i když to nebylo jako dnes placené (někde platí hráče již od okresních přeborů) kolik úsilí jsme věnovali tomu, abychom hrát mohli a hlavně abychom vyhrávali. Tenkrát nás trénoval pan Ondráček, byl to trenér, který měl velký respekt a autoritu u nás hráčů. Nikdy jsme si nedovolili ceknout, že něco na tréninku neuděláme, že nás něco bolí, nebo že se nám to nelíbí. Prostě jsme makali, chtěli jsme hrát a vyhrávat, tak jsme bojovali. Hráli jsme krajský přebor a to tenkrát v dorostenecké soutěži byla již nějaká úroveň!  Já měl i štěstí, že jsme byli velice silná generace a taky perfektní parta. Ono to slovo dobrá parta taky hodně znamená v kolektivních sportech! Jistě bylo i výhodou, že nás nerozdělovali, jako dnes, majetkové a jiné maličkosti. Ano byla jiná doba, jistě se vyznačovala i tím, že jste nikdy neprojeli městem, vesnicí, sídlištěm a neviděli si tam někde kopat kluky s míčem, v zimě hrát hokej. Dnes, klidně se vám stane, že měsíce neuvidíte děti hrát před barákem fotbal. A natož aby v zimě šli a udělali si kluziště, na kterém by hráli hokej. Ať se to někomu líbí, nebo ne ale dnešní děti a mládež dvojnásob, jsou líní a pohodlní! Potom se ale nedivme, že nám nevyrůstají hráči schopní se o vítězství rvát. To právě tyhle plácky mezi domy, tyhle v dobrém slova smyslu, rváče pěstovali.  Jeden osobní.  Jeden osobní příklad. Hrával jsem s kamarádem, co závodně i běhal. Byl rychlejší, ale já se i přesto pokaždé, snažil porazit ho, být prostě aspoň jednou rychlejší, bojoval jsem a nevzdával se a nakonec jsem to jednou i dokázal. Jenže, kdy bych nebojoval, nikdy bych ten pocit vítězství nezažil,nezažil bych ten pocit,který mě potom dál hnal a nutil bojovat, abych ten pocit zažil znova a znova. Dnes každého jen zajímá, kolik mu ten sport vynese, případně jestli o něm někdo bude psát, mnohým nedochází, že pokud budou úspěšní tak jim to automaticky ty peníze přinese. Nebo si myslíte, že Lendl by se stal jedničkou, pokud by hleděl jen na peníze a tvrdě nemakal na tom, aby se tím nejlepším stal? Myslíte si, že by bylo nějaké Nagáno, pokud by naši hráči nebojovali a jen se zajímali, co za to dostanou? Ne, generace vítězů byli tak úspěšní proto, že chtěli být nejlepší, rvali se o to, bojovali.   Proto se již ani moc nenervuji při pohledu na naše hokejisty (o fotbalistech to platí dvojnásob), když vidím, jak odevzdaní osudu kráčí od jedné porážky ke druhé, ano prohrát se může a také vím, že bez těch poražených by nebylo ani vítězů, jen je rozdíl prohrát a prohrát se ctí. Tahle generace to v sobě nemá, nemá to, co měli generace Holíků, Martinců, Hlinků, Pouzarů, Hrdinů, Rajchlů, Jágrů, Procházků a dalších hokejových bojovníků, nemají v sobě tu dravost a vůli jakou by opravdový sportovec, co vyhrát chce, měl mít! Tahle generace totiž nemá dostatečnou chuť být nejlepšími, stačí jim, když to dostanou slušně zaplaceno. To ovšem neznamená, že když se tolik nenervuji, že mi to není líto. Je a to proto, že hokej mám rád jako takový, sám si ho také kdykoli mohu, zahraji. A tak je mi hlavně líto hokejistů samotných a dnešních dětí, že nebudou mít možnost, jakou jsme měli třeba my, při sledování památných vítězství našich hokejistův dobách ne zase tak dávných. 

 Ono se řekne je to jen sport, ale právě tyhle sporty a úspěchy sportovců dodávají obyčejným lidem potřebnou špetku radosti, mnohdy pocitu národní hrdosti a to není zase tak málo. No nezbude nám nic, než doufat, že se jednoho dne opět dočkáme narození generace těch, co nám tyhle pocity přinesou. Mám pocit, že tahle generace se to již nenaučí a pro mnohé tak reprezentace bude jen nutné zlo, nebo jen způsob jak si snadno vydělat peníze.  Já nevím jak vy, ale pořád si myslím, že dělat jakýkoliv sport se lvíčkem na prsou by měla být pro každého ta největší čest, odměna a tak by k tomu i měli sportovci přistupovat.  Na druhou stranu si o to více cením těch, kteří pod naší vlajkou opravdu jako lvi bojují.