25. února uplynulo 66 let od ustavení Rady svobodného Československa, ústřední představitelky zahraničního třetího odboje. Příliš se o této - a s ní spojenými událostmi - neví. Knih o exilu moc není a „Barrandollywood“ se k tomu nemá už vůbec.
Zenkl a spol.
Organizace sídlila ve Washingtonu a po většinu její existence stál v čele Petr Zenkl, předúnorový místopředseda vlády. Duší Rady byl ovšem vynikající myslitel Ferdinand Peroutka (nyní Zemanem nepochopitelně napadaný, patrně pro svůj odpor k odsunu Sudetských Němců), jehož si oblíbil již TGM. Patrně právě Masaryk „našeptal“ Peroutkovo jméno svému vyvolenci Edvardu Benešovi. Ten pak označil Peroutku za svého prezidentského následníka. V čase gottwaldovského nástupu to však nemělo praktickou odezvu.
Demokratičtí politici, kterým se podařilo z republiky uniknout (sami měli únorové máslo na hlavě) se však i v emigraci pouštěli do personálních hádek a Radu tím postupně kompromitovali před západními krajany, americkými donátory i veřejností v socialistické vlasti, kde bolševici jejich pří obratně propagačně využívali. Předseda Zenkl sám byl povětšinou vnímán coby autoritativní žába na prameni, která lpí na zkostnatělém řádu. Dalšími spory byly rozdílný zpětný pohled na sudetoněmeckou otázku a tradičně též míra slovenské autonomie v rámci společného státu. Pokrokář Peroutka byl nakonec „vyoutován“.
Zprvu chovali dotyční politikové značnou naději na slavný návrat domů. Počítali s vítěznou třetí světovou. Sovětská atomová zbraň však záhy znamenala globální status quo a konec válečným snům. Ferdinand Peroutka se nikdy nevrátil jako prezident, Petr Zenkl se nevrátil jako premiér, Jozef Lettrich se nevrátil jako předseda parlamentu, Štefan Osuský se nevrátil jako ministr zahraničí….. Nebylo jim washingtonskými patrony ani dopřáno vytvořit po polském vzoru exilovou vládu, tedy alespoň iluzi vládnutí. Jejich vyhnanství trvalo příliš dlouho, s někdejšími odboji Masaryka a Beneše nesrovnatelně déle. Mezitím zestárli, většina zemřela. Pozice mocenských pretendentů pak přímo ve vlasti převzali svržení Dubčekovi „obrodáři“ a aktivističtí Havlovi chartisté.
Vypisovat všechny interní spory i reálné či plánované funkce by bylo nadlouho. Komunisté však vymazali z dějin exil takřka celý. Sotvakdo zná dnes i jména Peroutka a Tigrid. Je tedy třeba připomínat!
V Radě se ovšem ozývaly i revanšistické národevecké nesmysly typu návratu sovětizované Podkarpatské Rusi, o níž přitom Československo nikdy programově neusilovalo a dostalo ji provizorně "jen náhodou" v době, kdy ukrajinské řešení neexistovalo. A když Stalin před koncem války nabídl Benešovi coby geo-kompenzaci tehdy ještě německé Kladsko, ten odmítl. Ostatně - kdo by teď v případě rečechoslovakizace Podkarpatsko "vlastnil", Slováci snad? Dojista by to náš federální rozchod zkomplikovalo! Česko má nyní spíše problémy s rutinním kompenzováním území Polsku a je ostudou, že dlouhodobě. To by ale kvůli tomu nesměli nacionalisté vytahovat kdejaké staré "bolístky" (což už je jiný příběh, avšak dosti ostudný).
Před blížícím se sjezdem nejsilnější vládní strany podotkněme, že je stále živa (91 let) další „neznámá“ ikona zahraničního odboje, poslední předseda exilové předlistopadové sociální demokracie Karel Hrubý. Nesmírně by si zasloužil poctu v podobě uprázdněného postu čestného předsedy ČSSD. Je však skalním odpůrcem Miloše Zemana, čili s tím bohužel počítat nelze, nejspíš už nikdy! Úcty se tak v této zemi zřejmě nedočkají ani poslední žijící „političtí exulanti“.
