Kolem přistěhovalecké otázky je na starém kontinentu pořádně mediálně rušno. Mluví se o „invazi barbarů“.
A také o podrývání euro-hodnot na způsob dávného návalu germánských hord, majících na svědomí pád Říma, potažmo hord osmanských v případě Cařihradu.
Čekání na muslimského Konstantina
Přetřásán je sestup morálky pozdně antického Říma v době jeho pádu a aktuální „odkonzervování se“, doléhající na obranyschopnost dnešních Evropanů. Není to pravda, římský lid prožíval toho času pod vlivem nastupujícího křesťanství jedno ze svých "utužovacích období", mravně-úpadkové éry si římská společnost prožila už staletí předtím, což ostatně dovolilo křesťanství tak báječně "zakořenit a vykvést". Zánik Západořímské říše navíc latinský lid v podstatě ani dobově v kulturně-sociální rovině nepostřehl. Římská kultura nepadla. De iure poté Řím náležel skrze nové germánské velitele pod nadvládu východořímského císaře v Cařihradu, byl tedy i nadále součástí římského státu, padla pouze západořímská císařská moc, konzulové byli nastolováni v Římě nepřetržitě dalších 58 let. Příčinou zániku funkce konzula byla pak totální monarchizace, nikoli germanizace, konzulové byli odstaveni jen coby "pohrobci" dávného republikánství.
Sami Germáni se stali nositeli staré římské tradice, a mnohdy byli římštější než sami Římané. Ostatně antickou demokracii dovedli pak nejdál Anglo-Američané, nikoli románské národy. A dějinně se to opakuje. Kupříkladu americká ultra-konzervativní Tea Party má ve svých řadách nemálo Hispánců, kteří jsou američtější než sami Američané (Marco Rubio, Ted Cruz a další).
Změny na úrovni elit byly důsledkem vnějších nárazů, sama vnitřní "infiltrace" takovou úlohu nesehrála. Kupříkladu rozpínání islámu nelze srovnávat se zánikem samostatné Západořímské říše (roku 476; případně dle práva do smrti císaře Julia roku 480), kdežto s dřívějším nástupem křesťanství, jež je dnes naopak zdrojem západního konzervatismu. Což je pro historii typické, co bylo revoluční, je dnes konzervativní. Křesťanství totiž sílilo díky "infiltraci" do římských struktur, až po tu nejvyšší za Konstantina Velikého. Římané začali upouštět od svých starých náboženských a mravních hodnot, zatímco křesťané se těch svých bigotně drželi, proto začali, byť sami v menšině, vzápětí dominovat. Křesťanství přineslo Římu daleko větší změnu kulturně-společenského uspořádání, než pád západní říše roku 476. Tehdy se jednalo o určitou státoprávní přeměnu, o kulturním mezníku nemůže být vůbec řeč. Až 19. století, přeceňující úlohu národa a státu, udělalo z roku 476 cosi převratného. Daleko větší mezní ráz však měly Konstantinovy kroky ve věcech víry o půl druhého století dřív. Islamizace je tak historickou paralelou někdejší christianizace, nikoli germánského náporu. Jedná se v jistém slova smyslu o vytloukání klínu klínem. Na předměstích evropských metropolí islám nezvítězí. Stejně jako křesťanství tam ale může započít svou cestu do "palácových pozic".
Pokud se někomu zdá, že islám nyní kopíruje někdejší křesťanskou cestu, do jisté míry je tomu tak. Křesťané kdysi antickým "neznabohům" diktovali do života své pojetí morálky tak, jak to nyní činí "post-křesťanům" islám. Křesťanskému náboženství se tedy neděje nic jiného, než to, co samo dříve dělalo jiným. Církev se mýlí, společnost se (cyklicky) vrací ke kořenům. K těm předkřesťanským ovšem! Církevní představa je ale asi poněkud odlišná.
Islám se jen "nabízí" jako nové "tužidlo", je mladší, energičtější, jednou také dodýchá. Přebít ho může jen racionalismus (ten však postrádá fundamentalistickou, tedy údernou schopnost), křesťanství tu sílu už nemá. Mnohé ctnosti řecko-římské antické společnosti (vedle mocenského zázemí) však křesťanství přejalo a od něj ho pak přebírá postupně i značná část muslimstva, kupříkladu monogamii.
S případným pádem Bruselu či Washingtonu (coby novodobou paralelou Říma a Cařihradu) to nemá spojitost. Nic víc, nic míň!
