Tituly hlav států

Seznam názvů funkcí, jimiž se ověnčují šéfové zemí dnešního světa, se časem spíše úží, monarchové odpadávají a diktátoři se už zpravidla vyvarují výstředních označení typu „vůdce“ a podobně. Pominu-li tzv. kolektivní hlavy států a náboženské představitele, vypadá výčet, původ a význam současných nejvyšších titulů takto.

císař

Posledním císařem na světě je panovník Japonska, kde je jeho titul nazýván „tennó“. To samo o sobě dosvědčuje, nakolik komplikovaný císařský titul je. Jedná se totiž jen o tamější ekvivalent evropského chápání pojmu „císař“, de facto nejvyššího monarchy. Kupříkladu v Persii (posléze Íránu) se jednalo o výraz „šáhanšáh“, tedy „král králů“.

Původ titulu nás zavede do roku 27 před Kristem, kdy konzul Oktavián, Caesarův dědic, obdržel od římského senátu označení (následně jméno) „Augustus“ (v latině „vznešený“), vedle toho užíval i titul „princeps“ („první“), k němuž náležely různé přídomky – kupříkladu „první senátor“, „první občan“ a podobně. Titul „augustus“ tak byl spíše náboženský, ne státnický. Jeho následovníci už ovšem používali tento pojem i jako fakticky vládcovského titulu, jehož nižší forma zněla „caesar“. Aby ekvivalentů nebylo málo, Karel Veliký začal používat titul „imperátor“ vedle titulu „augustus“ a výraz „impérium“, tedy „říše“, v řadě jazyků splynul s výrazem „císařství“ (v odvozené podobě v angličtině „emperor“ – „empire“). Němčina si ponechala ekvivalenty dva – „kaisertum“ a „reich“, stejně jako v návaznosti na ní čeština – „císařství“ a „říše“. Kromě odvozenin od pojmu „imperátor“ jsou v evropských jazycích běžné i odvozeniny od jména „Caesar“ (česky „císař“, německy „kaiser“, rusky „car“).

Za časů starověké Říše římské (dobový oficiální název státu ovšem zněl Senát a lid římský) byl titul „imperátor“ titulem vojenským, nikoli panovnickým, znamenal zhruba význam slova „velitel“, „impérium“ znamenalo „velení“. Termín „impérium“ se postupně vžil coby označení římského území, titul „imperátor“ na povýšení na panovnický musel počkat až do středověku. Antický svět znal císařské tituly jen dva – latinsky „augustus“ a řecky „basileus“. Ve Východořímské říši byl „basileus“ totožný s „augustem“, předtím i poté ovšem ztotožněný s titulem „král“, což nebyl první ani poslední případ křížení významů a překladů titulů.

král

V latině „rex“ ("vládce"), odkud se pojem rozšířil do řady jazyků. Starogermánský výraz „koning“ („vznešený“, tedy pojem pro změnu doslova odpovídající latinskému „augustus“) dal vzniknout dnešnímu anglickému „king“, potažmo německému „könig“. Český pojem „král“ je zdruhověním jména Karl (konkrétně Karel Veliký), začal se u nás prosazovat až v 9. a 10. století.

Od starogermánského „koning“ je odvozen do češtiny titul „kníže“, mající původně na našem území plně význam dnešního pojmu „král“. Kupříkladu Svatopluk Velkomoravský užíval knížecího titulu v rovině královské, pozdější hodnostní degradace titulu „kníže“ se na něho proto nevztahuje, a i dobové zahraniční prameny jej označovaly za „rexe“. Ostatně i sám Karel IV. viděl v pozdějším českém královském titulu pokračování toho velkomoravského. Je proto zcela nepochopitelné, že tuzemské učebnice dějepisu stále označují velkomoravského vládce za pouhého „knížete“, nikoli „krále“.

V perštině zní titul „šáh“, v arabštině „málik“. Ekvivalentem „krále“ je i staroegyptský „faraon“.

velkovévoda

Vládne v Lucembursku. Jedná se o čistě evropský vyšší stupeň titulu „vévoda“. Ten vyvěrá z výrazu „velitel“, respektive „vůdce“, či „vojevůdce“. Tohoto původu jsou všechny ekvivalenty. Latinský „dux“ (v angličtině následně „duke“), v němčině „herzog“ (znamenající „pán vojsk“) i český „vévoda“ (původně „vojvoda“, tedy vlastně již zmíněný „vojevůdce“).

kníže

Český původ jsem již objasnil. Většina evropských jazyků ztotožňuje „knížete“ a „prince“, dle latinského vzoru. Původ je ve slově „princeps“, tedy „první“. Německá podoba „fürst“ je téhož základu, také znamená „první“. Zároveň zná němčina slovo „prinz“, stejně jako čeština tedy „knížete“ a „prince“ neztotožňuje.

Arabskou obdobou je „šejk“ (respektive „šajch“).

suverén

Titul užívaný papežem pro světský výkon moci nad Městským státem Vatikán, jediným suverenátem. Jedná se o obecný titul znamenající v tomto případě panovník, či monarcha.

sultán

De facto „císař“. V muslimském světě se díky Turkům na roveň „císaři“ prokousal titul „sultán“ ("vládce"), byť byl původně ztotožňován spíše s „králem“. Na rozdíl od japonského „tennó“ není ovšem jako „císař“ překládán, kdežto ponecháván v původní podobě.

Další islámský titul „chalífa“ je uznáván spíše v náboženské rovině a snesl by srovnání třebas s „papežem“.

emír

Potažmo „amír“. Arabská obdoba „vévody“. I původ významu je shodný – „velitel“. Kupříkladu světově rozšířená vojenská hodnost „admirál“ je odvozena od arabského „amír al-bahr“(„námořní velitel“).

prezident

Pojem vychází z latiny a stejně jako v řadě současných jazyků doslova znamená „předseda“. Prvně jej coby titul pro hlavu státu ukotvily USA. Dnes "prezident" ve světě jednoznačně převažuje. Je typický pro republiky, nikoli monarchie.