Nejednou se ocitli Skotové v anglickém „ohni“, nakonec ovšem paradoxně skotská královská dynastie Stuartovců podědila korunní majestát i v Londýně.
Angličany však až příliš provokovala svou náklonností ke katolicismu, až byla nucena k odchodu do exilu. Skotský lid ze státního svazku ale Angličané odejít nenechali. Až zanedlouho se vše po staletích může změnit. Stane se tak? Začne UK připomínat "sametovou Jugoslávii" a drobit se?
Londýn „Salmondovo“ referendum dlouho lhostejně přehlížel, doslova s typicky chladnou anglickou arogancí, hádal se spíše o případný plebiscit o vystoupení z EU. Nyní už ale houkají pomyslné sirény na poplach! „Westminsterští“ zprava i zleva hlavně pochopili, že jim jde o vlastní politické přežití a geografický rozsah jejich moci. Řekne-li si skotský národ o nezávislost, jistě přistoupí Angličané k řadě ekonomických truc-opatření (sametově na česko-slovenský způsob to asi nepůjde), k jejichž přiznání se teď nemají, aby Skoty zbytečně – a především osudově – nerozezlili. Účelovější je „lehké strašení“, „angličtí brouci ve skotských hlavách“. A opětovné přemítání o otevření Anglického parlamentu (dosud Británie v ústavních rysech "napodobuje" druhorepublikové Česko-Slovensko).
Obecně lze předpokládat negativní výsledek hlasování, rozhodnuto nicméně ještě není. Představa případného niterního rozbití (to externí již proběhlo a stále probíhá) hrdého anglického výtvoru vyhlíží vskutku dějinně!
Nejdřív prachy, pak ideály
Případné skotské „ANO“ v referendu o nezávislosti na Spojeném království by bylo, zdá se, spíše vůlí nižších sociálních vrstev, těm bohatším se do toho nechce.
Bankéři, podnikatelé, statkáři. Ekonomická elita země horlí pro setrvání v jednom svazku s Angličany. Důvod? Vlastní peníze. Do Skotska proudí kapitál přes centrální londýnskou kasu, svrchovaný skotský stát by tak musel být schopen financovat se sám tím spíš, že na brzkou „jízdenku do Bruselu“ může zapomenout. Edinburgh by nepochybně přehodnotil dosavadní (britskou) daňovou politiku a zatížil povinnými odvody zejména movitější složky národa, v duchu solidarity a v zájmu hospodářské životaschopnosti nového (historicky vzato staronového) člena mezinárodního společenství. Ale těm oněm movitějším se nechce, ba dokonce mnozí avizují pro takový případ odchod ze země „alá monsieur Depardieu“, akorát na ostrovní způsob zpět pod anglická křídla.
Na poplach začal bít i šéf levice Ed Miliband. Nachází se sic v opozici a neriskuje „převzetí odpovědnosti“ za výsledek plebiscitu (na rozdíl od Davida Camerona), avšak Skotsko v britských volbách převážně volí jeho labouristy. Kdyby „odpadlo“, levičáci by zůstali „uvězněni“ v konzervativní Anglii. Milibandovi by se tak vysněný premiérský trůn povážlivě vzdálil. Příjemnější pocity by ze skotské nezávislosti mohl mít „arci-euroskeptik“ Nigel Farage. Levicovějšího a proevropštějšího Skotska by se zbavil a ještě by získal politickou munici proti Cameronovi.
Přesto přese všechno by případný rozvod mohl proběhnout sametově. Základní předpoklad je už dávno splněn. Anglicko-skotská hranice je i v rámci Británie jasně a dlouhodobě vytyčena. Pár ostrovů už sice hlásí, že v případě pozitivního výsledku referenda chce zůstat britskými, je to ovšem jen marginální výstřelek. Coby jednoznačný vzor pro „sametový řez“ může posloužit dělení Československa. Nedělejme si iluze, i v „našem případě“ nebyl dán onen „samet“ žádnou národní vyzrálostí, kdežto mnohasetletou neměnností hranice někdejšího Markrabství moravského a Horních Uher. Málokterá hraniční linie (politická i etnická), nejen v Evropě, je tak historicky stálá. Kdyby tomu tak nebylo, žádným „sametem“ mezi Prahou a Bratislavou by to dojista neskončilo. Možná bychom tu měli i něco málo na balkánský způsob.
Vpravdě nešťastná a nebezpečná jest úloha Evropské unie. Odepřela podporu Skotům, ač právě v nich (i v jejich nacionalistech, a to je co říct) má své lidi. Bojí se však dalšího drobení kontinentu i oslabení už tak slaboučkých eurofilů v samotné Anglii. V zásadě tak ale svými strachy nahrává konzervativním euroskeptikům!
