Ožije "náhražka" vojny?

Možností povolávat tuzemskou omladinu k odvodům se nějaký ten pátek zabývala „česká obec politická“. Pro armádu by realizace měla představovat jakousi kvantitativní injekci.

Nosným impulsem má být údajně krize na Ukrajině. NATO nám prý nestačí, je třeba sáhnout do vlastních „rezerv“. V jistém smyslu by to znamenalo obnovení základní vojenské služby, byť v podstatně menším a hybridním měřítku. A také částečnou remilitarizaci ducha společnosti.

Být, či nebýt obráncem vlasti?

Ochota obětovat měsíce života vlasti, která vám jednoho krásného dne nedá na důchodě ani korunu, slábla a slábne ročník od ročníku. Dále nelze přehlédnou mnohasetletou pravdu, že nedobrovolná vojna je místem, kde neplatí lidská práva, ale diktát. V době, kdy už se nikdo nebojí nadřízeného víc než nepřítele a kdy lze moderními technologiemi během vteřiny vymazat město z povrchu zemského, se jeví být údržba starého systému poněkud nadbytečnou. Navíc při vyšších nákladech na stále sofistikovanější vojenskou techniku se při úplné profesionalizaci ušetří nejeden peníz. Voják v poli je nepotřebný a odpovědně ovládat nové složité systémy se nenaučí ani za rok.

A pak je tu výchovný aspekt (armáda sama však vždy uznávala výhradně aspekt obranný). To je pro spoustu lidí zvláště pálivé. Je potřeba zmínit, že z vojenské služby se přinejmenším v posledních letech její existence vraceli mnozí naopak se zcela nevýchovnými návyky a závislostmi. V éře, kdy už člověk nemůže pomalu po dosažení dospělosti pomýšlet na bezplatné vzdělání, je nemyslitelné, aby byl dospělý jedinec za peníze daňových poplatníků vychováván. Státu ostatně výchova nepřísluší, odpovědnost nese rodina.

Opomenout nelze ani faktor ekonomický. Kdepak na to asi „obrana“ vezme? Sáhne snad někomu v rezortu na platy? Asi sotva! Armáda navíc houfně odmítá uchazeče dnes a denně. Pro fyzickou nedostatečnost. Jakou logiku by potom měla neochota věnovat se delšímu výcviku těch, kteří vojensky sloužit chtějí, avšak není jim to dopřáno, v kontrastu s rukováním osob, co sloužit nemíní a jejich kondice je ještě strastiplnější. Jednalo by se přinejmenším o finanční absurditu! O újmě na obyčejném rozumu ani nemluvě! Vojsko potřebuje posílit řady, OK! Co takhle o něco málo snížit náborové nároky?! Profesionální čistota by tak zůstala zachována. Jenomže to ne, místo toho politici vymýšlejí pitomosti, tvářící se jako řešení. A v těch pitomostech se dokonce ještě trumfují!

Základem naší bezpečnosti je bezpochyby spojenectví v rámci NATO. Iluze v podobě zrcadlení Švýcarska je absurdní. Helvéti Moskvu nezajímají, my ano. A kupříkladu o neokomunistické a pravoslavné Řecko Rusové také nestojí, po nás však pošilhávají stále. Vladimir Putin se ve svém uvažování totiž zasekl v časech studeno-válečného rozdělení světa. V období jelcinovského oslabení přikročila Aliance k čilému rozhojňování (coby dalšího postsovětského adepta bych spíše preferoval románské Moldavsko, nežli slovanskou Ukrajinu), aby toho do chvíle vzpamatování se sibiřského obra stihla "co nejvíce" a novou linii posunula co nejdále, čemuž se teď Kreml snaží revanšisticky vzdorovat.

Svou republiku Liberland by si měl bránit i svobodovec Vít Jedlička. Akorát ne před Rusy, kdežto před tím, aby mu ji v letních měsících neošplouchla zvednutá hladina Dunaje. Alespoň ji prohlásil za liberální stát, nikoli za absolutní monarchii, jako většina jemu podobných, majících tužbu něčemu (když už ne někomu) vládnout. Takové případy samozvaneckých zřízení (viz Měsíc, Mars a řada pidimísteček na Zemi) však dlouhodobě ukazují na stále naléhavější globalizační otázku, zda je občan vázán úmluvami své vlasti. A to má s věcí obrany také co dočinění!