Muž, který se nestal císařem

V těchto dnech je, vzdor fotbalové mánii, připomínán atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť Žofii z Hohenberka, rozenou Chotkovou z Chotkova.

Dopustím se malého přiblížení toho, jenž velevýrazně vešel do dějin svou smrtí, nikoli životem.

Konzervativec i reformátor

Přídomek Este připadl arcivévodovi po modenské linii rodu (v Modeně původně panovala estenská dynastie). Na post následníka se dostal po sebevraždě bratrance Rudolfa (na rozdíl od něho ale neužíval označení korunní princ) a smrti svého otce Karla Ludvíka. Ambiciózní, energický, veskrze konzervativní, bytostně "rakušácký", antidemokraticky smýšlející i nikterak intelektuálně založený předpokládaný budoucí panovník přežil zákeřnou tuberkulózu a vydupal si milovanou, dle dynastických pravidel však nedostatečně urozenou manželku (pocházející ze starobylého českého šlechtického rodu; češtinu však paradoxně ovládal lépe její muž). Svolil následkem toho i k pozbytí nástupnických práv svých synů (Hitler je později poslal za dráty koncentračního tábora v Dachau). A připravoval se na svou velkou chvíli. V době, kdy padly smrtící sarajevské výstřely, byl nejstarším oficiálním čekatelem na trůn v celé Evropě (nepočítáme-li jednotlivé zemské monarchie uvnitř sousední Německé říše). I když byl znám především pod svým druhým křestním jménem Ferdinand, plánoval se chopit rakouského císařského titulu nikoli jako Ferdinand II. (v Uhersku a Čechách Ferdinand VI.), či František Ferdinand I., kdežto coby František II.

Při realizaci reformních plánů mínil zachovat konzervativní základ, tedy korunní země ve stávajících hranicích (až na uherskou výjimku), odmítal územní reorganizaci na národnostním principu, ostatně jako všichni Habsburk-Lotrinkové. Zčásti si osvojil vizi tzv. Velkého Rakouska. Za narušitele jednoty habsburského mocnářství považoval zejména Maďary "uvnitř" a Srby "venku". Oba předpoklady se v jeho očích ještě znásobily po anexi Bosny a Hercegoviny (jež se mu stala nakonec osudnou). Ferdinand se rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou. Dualismus měl ustoupit trialismu. S Němci a Maďary zamýšlel zrovnoprávnit Chorvaty. Chorvatsko mělo být v režii nového císaře vyčleněno z Uher, Maďaři tak oslabeni a Srbům měl odvanout vítr z plachet při vytouženém budování jihoslovanské jednoty pod vedením Bělehradu (soupeření se Záhřebem ostatně vyvrcholilo až v 90. letech, což jen dokazuje dlouhosáhlost balkánského pnutí). Apelovat se plánovalo na chorvatský katolicismus a na odpor k srbskému pravoslaví. Co se týče Maďarů, využit měl být spor o Dalmácii, kterou si nárokovala Budapešť, přestože ji na Turcích vydobyla Vídeň. Podobně "očištěna" od čehokoli uherského měla být i již zmíněna Bosna.

Autonomie Čechů a pražská královská korunovace v mysli Františka Ferdinanda postrádaly místo.

Gavrilo Princip však způsobil, že odešel ze světa člověk, který mohl všechna následná evropská zla 20. sloletí odvrátit, nebo jen oddálit, možná i naopak umocnit. Pro jedny sen, pro druhé noční můra. Dějiny, které se nekonaly!

V českém povědomí to téměř vypadá, jakoby na výsadního Františka Josefa I. přímo navázal výsadní Tomáš Garrigue Masaryk, panovnická epizoda Karla I. není příliš zřetelná. Prezident Osvoboditel nepochybně využil přetrvávají aureoly Františka Josefa a těšil se takřka mocnářské nedotknutelnosti. Pro Evropu nic neznámého - Lenin i Stalin byli velebeni prostým ruským lidem přímo "carsky". Totéž platí v zásadě i nyní pro Putina. To už je ale jiná historie! Ta skutečná!