Jeruzalém - svatý a krutý

Izraelsko-palestinský konflikt nebere konce. Jádrem sporu je jeruzalémské Staré město, poseté památnými a posvátnými místy. Ohraná píseň neberoucí konce! Nápadů na řešení bylo již nemálo.              

Existuje adekvátní a co nejméně bolestné řešení? Nabízených variant již byl nespočet. Zatím však Jeruzalém připomíná spíše město Kainovo! Ábelů povážlivě schází!

Posvátný a posvěcený status quo!

Někdejší izraelský premiér Ehud Barak přišel svého času dokonce s bizarním dělením pozemků na principu – půda moje, stavba tvoje. Přesto stačí málo. Stačí chtít. A také přijmout daný stav coby výchozí uspořádání.

Obě strany (zejména židovská) si potrpí na symboliku. Izraelci lpí na jednotnosti města, byť v reálu jednotný vůbec není. Lze tedy zachovat Jeruzalém formálně celistvý, a přitom z něho učinit hlavní město dvou států? Lze! Opět – postačí chtít a smířit se s tím! Posloužil by tomu jakýsi „biteritoriální status“ (zanesený do mezinárodního práva a posvěcený Valným shromážděním UN), který by město učinil „dvojjediným“. Jeruzalém jako takový by formálně patřil oběma státům, Izraeli a Palestině (Palestinci by v takovém případě nepoužívali pojem Východní Jeruzalém), v praktické rovině by však žil životem stávajícím, rozděleným. Nic by se de facto nezměnilo. Jen by se tomu "nic" dostalo oficiálního posvěcení. Nažraný vlk i celá koza! Dokonalý obraz usmíření na nejsvětějším místě světa (příděl nobelovek zaručen)! Žádoucí by byla jakási Semitská smlouva, vyzdvihující to společné, nikoli rozdílné.

Pravděpodobnější je však varianta, že Jeruzalém bude na věčné časy místem sváru a nepokoje. Žádný pokoj, mír a pořádek! Nekonečný válečný seriál s bezpočtem repríz! Paradoxně obtížnější totiž je, smířit se s dosavadním stavem věcí a povýšit jej na právo, než se oprostit od zbytečného záměru vše překopat. Holt, bytosti rodu lidského chtějí více, než mají, proto! A tak Izrael riskuje, že povstane nový Nabukadnesar, nový Titus, zas a zas!

Odmítám časté "západní" tvrzení, že si Palestina nemůže dovolit jednostranné vyhlášení nezávislosti. Upřímně - kdo kdy spoléhal na vyhlášení  "oboustranné" (to historie takřka nezná)?  Spojené státy v roce 1776 snad? Samozřejmě NE!!!

Inu, komu není rady! A v neposlední řadě - zrovna Benjamin Netanjahu jistě není politikem "stvořeným" pro Nobelovu cenu míru! Rád bych na jeho místě viděl někoho z levicového kvarteta Amir Perec, Cipi Livni, Jicchak Herzog, Jechi´el Bar. Cesta k pádu Likudu, který je v Blízkém orientu největší žábou na prameni, bude však dlouhá, neřkuli nekonečná. Stejně tak bezbřehá, zbytečná a křečovitá snaha amerických prezidentů může vesele (chápej smutně) pokračovat!