Islamismus je de facto militantní formou panislamismu, má tedy „dohledatelné“ kořeny v 19. století a dle pravidla „akce a reakce“ je přímou historickou odpovědí na někdejší vlnu evropské koloniální expanze.
V posledních dekádách by o západním neokolonialismu pak mohli vyprávět Mosaddek či Mursí.
Vzdor a odpor
I žijící generace (a nepochybně v budoucnu i generace příští) se musejí potýkat s důsledky „nenažranosti“ Britského impéria. Jeho bezuzdná dobyvačnost poháněná typicky "anglickou kramářskou politikou" (termín rakouského kancléře Kaunitze z 18. století) znásilňovala svět a překreslovala hranice států natolik necitlivě, až to připomínalo malé zhýčkané děti čmárající si po mapě. Vše – jak jinak – pod rouškou šíření pokroku.
Módní nacionalismus pronikal do arabských koutů světa pozvolna, panarabismus vznikl tedy až později. Ještě v předminulém věku ho tak předběhl panislamismus. Arabové se častokrát cítili být více příslušníky svého kmene, nežli právě Araby. Pojilo je však náboženství – islám. A je-li lid ohrožen zvnějšku, spojí se právě na základě něčeho společného. Panislamismus tak byl reakcí na diktát evropských mocností, zejména Britů. Každý masový –ismus však časem vyplodí i svůj radikální směr. A tak se zrodil islamismus v podobě, kterou dnes na Západě označujeme za fundamentalistickou a teroristickou odnož islámu. Ten je živen i arabskou chudobou (a nejen arabskou), na níž měla britská imperiální přezíravost a arogance také svůj podíl. Vskutku pokrok po anglicku!
Posíláme vřelý dík do Londýna!
