Jen pouhý den uběhl od čtyřiatřicátého výročí vypuknutí irácko-íránského konfliktu, jež trval následných krvavých osm let. V Iráku však nebyl zdaleka posledním. Husajn si pak ještě podvakrát vylámal zuby na „Bush Family“.
A nyní je tu samozvaný Islámský stát, obnovující po devíti dekádách chalífát, který se nezdráhá vyhrožovat Bílému domu i Kremlu. Mezopotámská kolébka civilizace se opětovně otřásá. Biblický eden rajskou zahradou rozhodně není! Kdy tohle skončí?
Nekonečný hororový seriál
Roku 1980 se pustil Husajn do křížku s Chomejním. Vyvrcholily tak šáhovým pádem urychlené letité spory o íránský Chúzistán, etnicky převážně arabský, religiózně ovšem ší´itský, především pak bohatý na ropu. Irácký prezident rozehrál nacionalistickou kartu, dával přednost socializujícímu panarabismu, íránský vůdce ší´itkému islamismu. Irák i Írán jsou mnohonárodnostními zeměmi, druhý jmenovaný však nábožensky homogenní. Pádem Íránu by dostala ší´a osudovou ránu, Íránce zase vábilo pokořit „pohádkový“ Bagdád, historický symbol slávy a moci sunnitského pojetí islámu (pány Bagdádu už nyní sunnité paradoxně nejsou). Válka skončila decimací a vyčerpáním obou stran. K ukončení přispěla angažovanost velmocí. Právě ve chvíli, kdy si konfliktu začali všímat „nezaměstnaní“ bojovníci z Afghánistánu, ošlehaní sovětskou agresí. Irácko-íránský střet představoval víko na rakev míru a pořádku na Předním východě.
Západ Husajna odstranil, totéž následně učinil s Kaddáfím v Libyi (pikantní je, že tito muslimové sympatizovali s Miloševićem, když vraždil jejich bosenské a kosovské souvěrce; diktátoři si holt rozumějí). A stejně tak políčeno měl (a stále má) i na syrského Asada, který nenosí ani Kaddáfího šílené hábity, ani Husajnovy oblíbené uniformy, je civilní, manželku nenutí se zahalovat.
Výsledek počínání v Iráku a Libyi je přinejmenším rozpačitý. Ostatně i svržení íránského šáha vyhlíželo zprvu jako vynikající zpráva pro demokratický svět. Egypt se osudu těchto zemí vyhnul jen taktak. V Sýrii je nejmenším možným zlem oslabený Asad. John Kerry dostal nyní napomenutí z Moskvy, aby si hleděl Iráku a nepotíral chalífát (jehož centrum Rakka leží v Sýrii) i na syrském území. Což jde asi poněkud obtížně, když se Islámský stát cítí být s Washingtonem ve válečném stavu. A ten z toho mile rád udělá vztah vzájemný. A jistě nejen platonický, kdežto pořádně bouřlivý! Byť si nejsem jist, zda chce Washington nový chalífát skutečně zničit (pomocí pozemního zásahu). Možná jen oslabit a degradovat na regionální protiváhu Damašku a Teheránu (což dříve plnil Husajn).
Chalífa Ibráhím hraje vabank, jak jinak! Islamisté hovořili o obnově chalífátu dlouho, je tedy spíše s podivem, že se tak stalo až letos. Lze to přičítat čekání na interní vygenerování vhodné osobnosti. Islámský stát zřejmě dějiny spolknou, avšak "vedlejší efekty" jeho existence mohou být v tom nejhorším smyslu slova nevyzpytatelné!
Co na to NATO?
