Ukrajinské dění posledních měsíců, zejména od doby, kdy Janukovyč "vyměnil království za koně", zvýšilo zájem o "politická proroctví" v díle Střet civilizací od Samuela Huntingtona.
Ozbrojená hra o postsovětská území jako by totiž dávala jeho tezím zapravdu. Velké rozpory, či ba přímo války, by se - dle jeho myšlenek - měly do budoucna odehrávat mezi jednotlivými civilizačně-kulturními celky, alespoň 21. století by mělo tomuto fenoménu podléhat. Střety mezi státy uvnitř oněch celků (viz obě světové války) by měly být minulostí. A jedna z hranic se právě na Ukrajině láme! Dovolím si ovšem zásadní výhrady k částem Huntingtonova poselství. Domnívám se, že se dopustil řady nepřesností srze jistou dávku omezenosti ryze amerického pohledu na vnější svět.
"Odchylky reality"
Hranici mezi "západní (katolicko-protestantskou)" a "pravoslavnou" civilizací stanovil podle náboženských "pravidel". Do značné míry tak opomenul pouta mezi Západem a řadou balkánských ortodoxních zemí, což platí především pro Řecko, Bulharsko a Rumunsko, které jsou členy "západních" uskupení NATO a EU, kam se chystají i jiné převážně pravoslavné státy z regionu. Banálnější ráz má pak už vyloženě směšné řecké házení klacků pod nohy Makedoncům, kteří na území historické Makedonie žijí, byť se jedná o slovanské „nováčky“.
Další výhradou je přehlédnutí diference uvnitř islámského světa, který zahrnul do jediného okruhu (tatáž chyba jako u křesťanství). Značně tak podcenil interní rozdílnost islámu, především mezi sunnitskou a ší´itskou částí. Což je typická chyba zveličování významu křesťanství (christocentrismus) a přehlížení dalších, i globálně-masových náboženství, lze to totiž rozeznat právě i v nezohlednění oné zmíněné diference. Jedna z muslimských stran do budoucna může hledat oporu u jednoho z křesťanských okruhů. Diference, ba přímo diverze, však existují přirozeně i uvnitř jednotlivých táborů.
Carterův "našeptávač" pak díky své americké optice poněkud přestřelil i svůj náhled na vztah Západu a Japonska. Pro Amíky, co pamatovali Pearl Harbor, asi nic neobvyklého, pro Evropana však trochu zvláštní pojetí. A konečně čistě americká záležitost - hispánští přistěhovalci. Huntington v nich spatřoval ohrožení svébytnosti ducha amerického národa. Omyl! Hispánci jsou do jisté míry a v jistém počtu určitě sociálně hůře adaptovatelní, ovšem jinak amerického ducha nikterak neohrožují. Ba dokonce naopak! Jedná se často o bigotní křesťany. Potomek kubánských emigrantů Marco Rubio je žhavým kandidátem na republikánskou nominaci pro prezidentské volby 2016 a miláčkem ultrakonzervativců z Tea Party. Hispánští přistěhovalci tak mnohdy posilují řady skalních vyznavačů konzervativních hodnot a zásad. Navíc na ex-mexický jih USA se de facto jen "historicky vracejí"!
Bohužel, Evropa podobné štěstí a zkušenosti s "nově příchozími" nemá. Nemohou se totiž opřít o křesťanství, protože křesťany nejsou. "Novoevropané" jako Mesut Özil sice válí za své země ve sportovních odvětvích, větší "příspěvky" však zatím evropská kultura od imigrantů a jejich potomků nedostává!
„Asijská fronta“ je taktéž nejednotná. Čínští komunisté (či spíše feudálové, neboť i kapitalisty sociálními způsoby „převyšují“) neimponují kolegům-soudruhům z Vietnamu. Asie na rozdíl kupříkladu od EU ještě zabředává do sporů o hraniční linie. Ostatně revanšismy tohoto druhu vypovídají o nedosažitelnosti širšího sousedského porozumění. V globálním měřítku si pak můžeme dát příklad na Spojených státech (výboje nejsou spojeny s územními nároky) a Rusku (úsilí o rozšíření rozlohy státu).
Samostatnou kategorií je Latinská Amerika. S Kubou to Američané po čase začali „myslet upřímně“. Ostrov svobody byl svého času jediný, odkud bylo možno bezprostředně ohrožovat východní pobřeží USA. Na nebezpečí své západní části si Američané zvykli dávno - viz svého času Japonci, později Rusové, Číňani a nejnověji Severokorejci. Horší je to s Venezuelou. Maduro svou bitvu už dávno prohrál a bojuje jen o udržení. Chávezovská levice však nasadila laťku tak vysoko, že pravicová opozice v reakci vygenerovala takové prohnané elementy, které lidu po vzoru východoevropských transformací také příliš neprospějí. I to bude mít vliv na další vztahy se Západem. Latinská Amerika tak prozatím dává Huntingtonovi spíše zapravdu!
Na každý pád se dá říci, že skrze probíhající unionizaci jednotlivých částí světa dospějí globální vztahy do fáze civilizačních zón, a nikoli už nežádoucích velmocenských sfér vlivu, ctících výlučně právo silnějšího!
Žádný režim si sebou nemůže být jist. Například "plukovnický" libyjský systém vypadal ještě nedávno velmi konsolidovaně. To svého času platilo i pro šáhův Írán. Jak dlouho vydrží ten Putinův?
