Volby do Evropského parlamentu se blíží. Potřetí je zažije i Česko. Tentokrát je ovšem samotná EU předmětem stranických kampaní daleko víc, než v minulosti, kdy se i při eurovolbách převážně "pralo domácí prádlo".
Nezvratný osud
Kandidáti partají netajícími se eurofederalistickým zápalem jsou těmi eurokeptickými častováni coby tzv. eurohujeři. Vpravdě je to jednoduché i efektní házet lidi do jednotlivých pytlů. Pak se ovšem tací nesmějí divit, nadejde-li čas, kdy budou sami "zapytlováni".
Samotné Evropské unii je vyčítán demokratický deficit. Jediným přímo voleným orgánem Unie je pouze Europarlament. Ovšem právě přičiněním skeptiků, kteří se zřizování supranacionálních orgánů brání a sázejí na orgány mezivládní (Rada ministrů), jsou paradoxně posilovány demokratický deficit i byrokratizace Unie (intergovernmentalizace vyžaduje větší úřednickou péči).
EU jako první v historii de facto kompromisně stojí na intergovernmentalismu i supranacionalismu. Malé a středně velké státy zvyšují svou váhu v supranacionálním prostředí. Je totiž snížena schopnost mocností samostatně smést jejich nepohodlné návrhy ze stolu. Ostatně ne náhodou nalezneme největší odpůrce supranacionalismu v Moskvě, Londýně a Washingtonu. Pro představu - což kdyby se v Radě bezpečnosti Spojených národů rozhodovalo kvalifikovanou většinou na supranacionálním principu? Velmoci by se hnedle vzteky zbláznili! Opět se tak dostáváme k tomu, že myšlení a počínání skeptiků je nelogické a kontraproduktivní.
Supranacionalismus není žádným umělým výtvorem, nespadl z nebe, je dějinným, neodvratitelným a přirozeným důsledkem globalizace a multi-culti, který již expanduje daleko za hranice Evropy. Někomu se to líbit nemusí, kupříkladu "reagano-thatcherovským sirotkům", ale holt ne každé dítko vyroste ku kýženému obrazu svých rodičů!
