9. duben - 150 let od pádu Konfederace

Na východě a jihovýchodě Spojených států se spustila série velkých i docela maličkých připomínkových akcí. Mají povahu prostého obecného veselí i příchuť svobody. I pachuť toho, kolik ta svoboda stála životů.

Lincoln versus Davis, Grant versus Lee

Jen díky vojenské genialitě generála Roberta Edwarda Leeho, který si byl opakovaně schopen poradit i s několikanásobnými převahami sil protivníka, se „dožily“ Konfederované státy americké roku 1865, kdy už však jen mlely z posledního. 9. Dubna u Appomattoxu se Lee vzdal severskému veliteli Ulyssesu Grantovi (jenž se ani zdaleka nemohl rovnat Jižanově válečnické velikosti, přesto se pak stal později prezidentem, dosti neúspěšným, i když populárním). Konfederační prezident Jefferson Davis se s tím nehodlal smířit, jeho manévrovací prostor byl však již nulový, 10. května byl zadržen. Dne následujícího byl zatčen i jeho viceprezident Alexander Stephens, čímž i v té nejformálnější rovině jižanský stát zanikl. Grant zvítězil v poli, Lincoln (byť toho času již jen posmrtně) na politickém kolbišti!

Nostalgie po Konfederaci žila na jihu USA dlouho. A víceméně se tak děje dosud. K reálnému pokusu o opětovné vyseparování se z unijního svazku pod nadvládou Washingtonu už však nikdy nedošlo. „Nový Richmond“ již nepovstal! Americký nacionalismus je paradoxně v těchto koutech Spojených států nyní daleko silnější. Byť i Davisův odkaz je tu mnohde nedotknutelný! Za povšimnutí stojí, že tehdy – Sever byli republikáni, Jih byli demokraté. Dnes je tomu naopak, protože konzervativnější jsou republikáni. A Afroameričané běžně volí své „někdejší věznitele“ z Demokratické strany, z níž vzešel i sám Barack Obama. Taková historická hříčka!

S možností rozdmýchat seversko-jižanskou řevnivost si pohrávala v závěru první světové války i vláda německého císaře Viléma II. Dělo se tak v době, kdy byla v USA občanská válka stále ještě mimořádně citlivým tématem. Vzhledem k tomu, že se toho času před případným „jižanským spojencem“ Němci zkompromitovali válečnými námluvami v Mexiku, jemuž v případě zapojení se do konfliktu přislíbili nemalé části někdejšího konfederačního území, byla jakákoli taková případná iniciativa dopředu odsouzena k marnosti.

Tatáž myšlenka ovšem nabyla v Berlíně života i se vstupem Ameriky do druhé světové. Konfederace představovala v Hitlerových očích světlou epizodu krátkých dějin národa za velkou louží. Z jeho pohledu by se v případě jejího obnovení jednalo dokonce o osvobození amerického Jihu. Do konce války však nespatřila světlo světa žádná konkrétní strategie. Pokud – pak by nejspíše došlo jen na letecké rozhazování propagačních letáků za nepřátelskou linií, přesvědčující vojáky pocházející z území bývalé Konfederace, že americká armáda, v níž slouží, je i pro ně „tou druhou stranou“ a že konflikt s Němci a Japonci není jejich válkou. Nemalou škodu by to jistě napáchalo, zásadní zvrat v proběhnuvších událostech však bezpochyby nikoli.

Z dnešního pohledu přinesla válka Severu proti Jihu zánik nepřijatelného otrokářského systému a pád krátce fungujícího militaristického státu. Je třeba ale připomenout i onehdejší geopolitické pokrytectví Evropy. Vlády britské královny Viktorie, francouzského císaře Napoleona III. a španělské královny Isabely II. podporovaly právě Jih, přestože se jednalo o stát vymykající se tehdejším pořádkům a povaze režimů na starém kontinentě. Důvod? Přáli si raději rozdělenou, tedy oslabenou a zčásti totalitářskou Ameriku, nežli jednu celistvou a silnou! Inu, farizejové se najdou vždy a všude!

Evropa vnímala americkou občanskou válku arogantní a pohrdavou optikou. Původně dobrovolně izolovaná Amerika ale od té doby vyrostla ve světového četníka, "zašívárna" se změnila v "hyperaktivitu". A demokraté si s republikány prohodili role. Jižani volí nyní ty druhé, jak již padla zmínka. Inu, když změna - tak pořádná!

Spojené státy jsou dnes hlavní oporou demokratické Evropy (snad jen kdyby si Obama odpustil diplomatickou aroganci - viz Polsko a Česko (2009), Francie (2015), NATO (2015)). Jsou však i důkazem, že vztahy mezi národy jsou především o lásce či nelásce mezi čelními představiteli. A v tom republikáni zaostávají. Bush si o Obamově "popularitě" v Bruselu mohl nechat jenom zdát. Alespoň západ starého kontinentu měl vždy raději "osly" než "slony"!

Konfederační vlajka je celosvětově (včetně Česka) jednou z nejprodávanějších. Vyvěšuje ji leckde leckdo. Euroskeptici ji dokonce označují za "antiunijní" prapor svobody. Odkaz otrokářského režimu neřeší. Vlajka je politicky nekorektní, proto si nese i nemalý punc téměř zakázaného ovoce a rebelství. V neposlední řadě pak značí něco, co již reálně pominulo. Taková symbolika je nesmírně přitažlivá. Lidi vždy vábilo "co by bylo kdyby", než co se vskutku kdy událo! V USA se už de facto celých 150 let vedou spory o legalitě vyvěšování takové zástavy.