551 let poté

Co by bylo kdyby?! Koncem tohoto měsíce by bývalo uběhlo 551 roků od nepřehlédnutelného historického mezníku.

24. února 1464 se mělo v Basileji (jakási tehdejší osvědčená politická obdoba dnešní Ženevy, města míru) sejít ke svému prvnímu zasedání kolegium stálých vyslanců Všeobecné mírové organizace. Nestalo se, datum zahájení bylo odloženo „na neurčito“, nakonec „navždy“!

Papež Pius versus král Jiřík

Projekt spolku křesťanských panovníků počítal kromě již zmíněného vyslaneckého kolegia (v podstatě valné shromáždění) s existencí předsednictva organizace s vybranými předními evropskými panovníky na čele s králem Francie, dále se zřízením obecného konsistoria (v podstatě mezinárodní soudní dvůr), se společnou pokladnou z ročních příspěvků jednotlivých panovníků a s možností zasáhnout v případě nutnosti i velmi rázně (tedy vojensky) proti nově nastoupivším panovníkům, kteří se společným mírovým pravidlům vzepřou (první koncepse vynutitelnosti mezinárodního práva). Preambule písemného návrhu je převážně nábožensky laděna, ostře protiislámsky. Kupříkladu prorok Mohamed je tu označen za podněcovatele nejhanebnější zrady na monoteismu a Turci za přenečistý národ, samozřejmě zcela v kontextu doby a víry. Ve vnitroorganizačních aspektech projektu byly však všechny dobové kontexty se značnou dějinnou rezervou překonány!

Řeč je o vpravdě nadčasové iniciativě českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho francouzského poradce Antonia Mariniho z Grenoblu. Známější je pak díky rytíři Václavu Šaškovi z Bířkova samotné putování Jíříkova poselstva po „vlastech evropských“. Král se ve snaze vyvázat z politické izolace pokusil ukázat na vnějšího (mimokřesťanského) nepřítele a skrze přičinění francouzského krále pro změnu izolovat moc odmítavého papeže. Pius II. však chtěl mít dřív „pořádek“ ve vlastní církvi, než zavelí k útoku na muslimy. Francouzské, německé a polské vlažné ANO k realizaci projektu nestačilo. Piovy plány na porážku husitství a následně i islámu však také reálný odraz v dějinách nemají. Bokem je však třeba zmínit, že papež Pius byl jinak na svou dobu opravdový humanista, kupříkladu jeho názory na otroctví byly natolik jasně odmítavé, že by v konfrontaci s nimi musela i slavná Lincolnova proklarace rudnout hanbou.

Jiříkova idea byla ale zejména v organizační rovině naprosto převratná. Evropa (kromě britských ostrovů, Skandinávie a zemí s ortodoxně-křesťanskými vládci) měla utvořit velmi propracovaně institucionalizované společenství, mírové uvnitř, expanzivní navenek. Bohužel pak nadešla doba náboženských „vnitro-křesťanských“ válek a poté (dodnes převážně trvající) vestfálský systém suverénních států. Nenávistné preambule základních smluv už samozřejmě v našem věku nejsou na místě, ale otázka mírové spolupráce, rozsahu pravomocí supranacionálních struktur a možnosti zásahu proti „zlotřilým“ vládcům je aktuální víc než kdy dřív.

Přeceňovaná je však Poděbradova velkomyslnost v případě trůnního prosazování Jagellonců na úkor vlastní krve. Jiří byl králem zvoleným, jeho synové neměli ani špetku dědičného práva na českou korunu! Polská dynastie však měla nárok - po přeslici - nezpochybnitelný!

Domnívám se, že je záhodno připomínat si nejen bohulibé činy, ale i bohulibé úmysly, byť nenalezly ve své době pochopení, uznání a především naplnění. A Jiříkova univerzalistická dějinná předehra (paradoxně pošlapaná univerzalistickou církví) je jedním z nich. Ke cti českého velikána!