Přesně před 1951 lety, v noci z 18. na 19. července roku 64, vzplanul mnohadenní velký požár Říma, jenž dal křesťanství nejednoho mučedníka a císaři Neronovi (negativní) historickou proslulost.
Plameny víry i záhuby
Požáry zachvátily Věčné město nejednou, tento si však získal dějinnou pozornost právě díky následnému střetu říšské moci s mladým expandujícím náboženstvím.
Pátý římský císař Nero byl po celá staletí označován za arci-žháře, který požár založil, aby mohl na sežehlých troskách uskutečnit své megalomanské architektonické záměry, který se opájel zkázonosnými plameny a popouštěl při tom uzdu svým chabým uměleckým projevům a který následně zločinně ukázal na křesťany coby na viníky. Oheň se však ve skutečnosti nejspíš rozšířil z tržiště.
Představy o Neronově účasti církev vždy ráda živila, nicméně nelze vyvrátit to, že se Nero v průběhu ničivé ohnivé spouště snažil svými opatřeními zmírnit tíživé dopady. A po konci požáru učinil řadu rozhodnutí, jež měla vést k větší bezpečnosti ve snaze podobným tragickým událostem předejít. Nelze však na druhou stranu přehlédnout, kterak přesně zkáza nahrála realizaci jeho plánu na stavbu vysněného honosného Zlatého domu.
Již bezprostředně po katastrofě byl císař s rozpoutáním velkého požáru spojován, proto se odhodlal najít viníka (ať už sám viníkem byl, či nikoli) jinde. Zmiňováni v té souvislosti byli nejčastěji i křesťané, a toho Nero beze zbytku využil. Ukázat prstem na někoho, koho lze z náboženských důvodů démonizovat jako společenskou hrozbu, a ještě se na tom populisticky přiživit, je stará dobrá politická praxe (Kristovi následovníci si posléze v průběhu dějin nejednou tuto praxi vyzkoušeli na Židech). Křesťané pak povětšinou končili jako předtím sám Řím - tedy v plamenech!
Stalo se tak s veškerou pravděpodobností ještě za života Svatého Petra a Svatého Pavla. V historii křesťanství hraje událost nepřehlédnutelnou úlohu. Toto náboženství potom mohutnělo, až se samo Římské říše zmocnilo. Hranice impéria se pak staly základními mantinely pro šíření Kristova vyznání. Tento náboženský "přerod" je nejpodivuhodnější v historii. Učiněný paradox! I islamizace Persie je s ním nesrovnatelná, neboť probíhala na základě vojenské porážky, nikoli mírově.
V pokonstantinovské éře se římské císařství, jehož existenci v podstatě zajistila pretoriánská garda, která nepřipustila jakékoli snahy o obnovu republiky (jediným vpravdě demokraticky zvoleným císařem byl Nerva), stalo pro církev politickým partnerem. Evokovalo jakousi obdobu starozákonního izraelského království.
Vliv římské církve byl v průběhu věků všelijaký, nelze mu však upřít, že antické (a nejen ony) civilizační způsoby polidštil. Církev kupříkladu vždy důsledně brojila proti existenci otroctví coby společenské třídy. Řada křesťanských mocipánů se podporou trhu s otroky nemálo přiživila, výhrádně však v rozporu s nejen v tomto ohledu nadčasovou křesťanskou morálkou. Jako zaníceného anti-otrokáře si dovoluji zmínit papeže Pia II., jehož však v tuzemských luzích a hájích kvůli jeho protihusitskému smýšlení zcela dehonestovalo nacionalistické 19. století.
