- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Lincoln versus Davis, Grant versus Lee
Jen díky vojenské genialitě generála Roberta Edwarda Leeho, který si byl opakovaně schopen poradit i s několikanásobnými převahami sil protivníka, se „dožily“ Konfederované státy americké roku 1865, kdy už však jen mlely z posledního. 9. dubna se Lee vzdal severskému veliteli Ulyssesu Grantovi (jenž se ani zdaleka nemohl rovnat Jižanově válečnické velikosti, přesto se pak stal později prezidentem, dosti neúspěšným, i když populárním). Konfederační prezident Jefferson Davis se s tím nehodlal smířit, jeho manévrovací prostor byl však již nulový, 10. května byl zadržen. Dne následujícího byl zatčen i jeho viceprezident Alexander Stephens, čímž i v té nejformálnější rovině jižanský stát zanikl.
Nostalgie po Konfederaci žila na jihu USA dlouho. A víceméně se tak děje dosud. K reálnému pokusu o opětovné vyseparování se z unijního svazku pod nadvládou Washingtonu už však nikdy nedošlo. „Nový Richmond“ již nepovstal! Americký nacionalismus je paradoxně v těchto koutech Spojených států nyní daleko silnější. Byť i Davisův odkaz je tu mnohde nedotknutelný! Za povšimnutí stojí, že tehdy – Sever byli republikáni, Jih byli demokraté. Dnes je tomu naopak, protože konzervativnější jsou republikáni. A Afroameričané běžně volí své „někdejší věznitele“ z Demokratické strany, z níž vzešel i sám Barack Obama. Taková historická hříčka!
S možností rozdmýchat seversko-jižanskou řevnivost si pohrávala v závěru první světové války i vláda německého císaře Viléma II. Dělo se tak v době, kdy byla v USA občanská válka stále ještě mimořádně citlivým tématem. Vzhledem k tomu, že se toho času před případným „jižanským spojencem“ Němci zkompromitovali válečnými námluvami v Mexiku, jemuž v případě zapojení se do konfliktu přislíbili nemalé části někdejšího konfederačního území, byla jakákoli taková případná iniciativa dopředu odsouzena k marnosti.
Tatáž myšlenka ovšem nabyla v Berlíně života i se vstupem Ameriky do druhé světové. Konfederace představovala v Hitlerových očích světlou epizodu krátkých dějin národa za velkou louží. Z jeho pohledu by se v případě jejího obnovení jednalo dokonce o osvobození amerického Jihu. Do konce války však nespatřila světlo světa žádná konkrétní strategie. Pokud – pak by nejspíše došlo jen na letecké rozhazování propagačních letáků za nepřátelskou linií, přesvědčující vojáky pocházející z území bývalé Konfederace, že americká armáda, v níž slouží, je i pro ně „tou druhou stranou“ a že konflikt s Němci a Japonci není jejich válkou. Nemalou škodu by to jistě napáchalo, zásadní zvrat v proběhnuvších událostech však bezpochyby nikoli.
Z dnešního pohledu přinesla válka Severu proti Jihu zánik nepřijatelného otrokářského systému a pád krátce fungujícího militaristického státu. Je třeba ale připomenout i onehdejší geopolitické pokrytectví Evropy. Vlády britské královny Viktorie, francouzského císaře Napoleona III. a španělské královny Isabely II. podporovaly právě Jih, přestože se jednalo o stát vymykající se tehdejším pořádkům a povaze režimů na starém kontinentě. Důvod? Přáli si raději rozdělenou, tedy oslabenou a zčásti totalitářskou Ameriku, nežli jednu celistvou a silnou! Inu, farizejové se najdou vždy a všude!
Další články autora |