Je to pár dní co mě zaujal článek popisující připravovanou úpravu whistleblowingu (příšerné slovo, ale k tomu se dostanu).
Když to zkrátím, zřejmě jde o to, že pokud zaměstnanec něco „práskne“ na svého šéfa či firmu, získá nárok na finanční odměnu a bude požívat zvláštní ochranu, takže ho nepůjde propustit. Pokusila jsem se představit si atmosféru ve firmě, kde šéfa zavřou kvůli udání zevnitř a whistleblower tam dál pracuje, ale to zřejmě nikdo neřeší.
Mé dvě poznámky směřují jinam: Proč nepoužíváme hezky česky znějící slovo udavač či práskač, z dob dvou totalit také známý výraz konfident, ale schováváme tuto disciplínu pod liběji znějící whistleblower? Asi jsou i zarytým zastáncům nové úpravy tyto konotace jasné a tak se jim chtějí co nejvíc vzdálit či vyhnout. Ale podstata (a pachuť) stejně zůstává.
A další výhrada, závažnější: co když se „podezření“ pana práskače prostě neprokáže? Bude stejně pod ochranou? Nepůjde vyhodit, nepůjde mu snížit plat, prostě ho firma bude muset trpět, protože to možná myslel dobře, případně na ni zkusí najít něco jiného („…a to jste věděli, že pan vedoucí má milenku??? Jezdí na červenou?? Každý pátek se opíjí nebo švindluje s poplatky za popelnice??“), aby si svou zálibu nějak uspokojil?
Pokud už se rozhodneme tuto oblast legislativně upravovat, měli bychom to udělat aspoň vyváženě. Prokáže-li se vina, získej si milý udavači nárok na odměnu, ale to je vše. Neprokáže-li se, pakuj se bez odstupného a připrav se na to, že se firma bude v soudním sporu domáhat odškodného za poškození pověsti. Přijde vám to takhle správně? Mně ano.
Navíc musím znovu zopakovat své přesvědčení: Naše štěstí nepřijde s tím, že přijmeme ještě nějaké další „bezva“ zákony. Zákonů je moc, my se musíme spíš snažit žádné další nepřijímat!
