Hospoda vášně

Příběh o tom, jak mě dětská videohra z osmdesátých let dovedla až k tajnému sídlu zločinců v horách.

V mládí jsem měl spoustu videoher ve formě takových žlutých kazetek, které se strkaly do takové konzole, bylo to něco jako Playstation dnes. Žádné počítače tenkrát nebyly (pro běžného člověka). Ta videohra se připojovala k televizi. Jednu z nich (Super Mario) jsem dohrál několikrát a snažil jsem se ji naučit dohrát co nejrychleji a nejefektivněji. Když už jsem ji dohrával po x-té, tak před koncem hry jsem narazil na nějaký glitch a dostal jsem se v té hře do světa, ve kterém jsem zatím nebyl. Zatímco většinou můj panáček šel zleva doprava, tentokrát jsem s panáčkem stoupal primárně nahorů, do nějaké země mrazu. Bylo to hodně bílé a nebylo jednoduché tam vystoupat. Na vrcholu byla nějaká hospoda s logem srdíčka a když jsem vlezl do jejich dveří, zobrazily se na obrazovce nějaké GPS souřadnice a japonský text a celá hra byla zamrzlá, mačkání tlačítek nic nedělalo. Bylo to divné, nevěděl jsem co mám dělat, ale zapsal jsem si ty souřadnice na papír a nakonec jsem konzoli vypnul. Když se konzole zapne znova, tak musím hrát odznova - to jsem zkoušel ale ten glitch už mi znova nenastal. Říkal jsem si, že bych se mohl vydat na místo kam vedou ty souřadnice, ale byl jsem ještě malý kluk a nakonec jsem ten papír ztratil a zapomněl na to.

O mnoho let později jsme dělali doma velký úklid a já jsem při tom ten papír našel a vzpoměl jsem si na všechno. Vrtalo mi hlavou co na tom místě asi je. To už existoval internet a já jsem si mohl vše vyhledat. Zkoušel jsem hledat ty souřadnice na mapě. Našel jsem, že je to vysoko v horách. Když jsem hledal ty souřadnice jako text, nenašel jsem nic v ruštině ani v angličtině, ale našel jsem několik stránek v japonštině, kterým jsem nerozuměl. Zkoušel jsem to přeložit přes online slovník a nerozuměl jsem všemu, ale v podstatě se někdo ptal jestli se jim to taky objevilo v té hře a dostal tam 2 odpovědi, že ne, nikdy.

To přece ale nemohlo být jenom tak v té hře? Jelikož byla ta hra mojí srdcovou záležitostí, rozhodl jsem se to zjistit. Našetřil jsem si peníze, zařídil jsem si vízum a vydal jsem se na cestu do neznáma. Jako ten panáček ve hře. Akorát jsem měl větší strach, protože když zemřu, nebudu moci začít znova.

Neměl jsem internet v mobilu, ale šel jsem podle papírové mapy a doufal jsem, že s angličtinou se snad nějak domluvím. Postupně jsem na sebe dával víc a víc vrstev oblečení. Čím jsem byl výš, tím víc tam bylo větru a zimy. Už jsem ani nevěděl jestli jdu správně, protože to byla sněžná poušť, ale držel jsem se vyšlapané cesty a věřil jsem, že někam povede. Šla klikatě nahoru a nahoru. Občas jsem někomu ukázal mapu a zeptal se jestli jdu správně, ale lidí jsem potkával méně a méně, z čehož jsem měl špatný pocit. Poslední člověk, kterého jsem se zeptal jestli jdu správně, se na mě podezřele díval, šlo vidět, že on ví co na tom místě je a snažil se mi něco říct svojí řečí, ale já jsem mu nerozuměl. Vypadalo to, že se mě snaží odradit od toho, abych tam šel, ale když jsem mu signalizoval, že tam chci jít, tak na to řekl něco ve smyslu "jak chceš". Zkoušel jsem se ho pantomimicky zeptat, jestli mě tam zabijí a on odpověděl váhavě. Sedl jsem si na zem a přemýšlel co dál. Ale vzdát to před koncem, poté co jsem si všechno zařídil, zaplatil a došel až tam? Nebyla taková volba. Prostě tam zajdu a přinejhorším z tama hodně rychle vycouvám.

Uviděl jsem v dálce velkou budovu. Když jsem přišel blíž, měla opravdu na dveřích velké červené srdce. Byl jsem v úžasu. Přecijen byla pravda to, co jsem viděl v té hře! Žádní lidi nebyli kolem, což jsem se ale moc nedivil vzhledem k tomu jaká zima byla venku. Když jsem přišel blíž, byl pod srdcem nápis v několika jazycích "Nikoho nesuď nebo budeš zabit." Nemám ve zvyku soudit lidi, takže mě to moc nevyděsilo a vešel jsem dovnitř.

Vypadalo to vevnitř jako hospoda. Asi hospoda s hotelem, předpokládám. Byli tam lidi, kteří se spolu bavili a servírka za výčepem. Chvíli jsem tam stál a rozhlížel se, oni se začali dívat na mě, tak abych nevypadal jak zmatený civil, šel jsem k výčepu a tvářil jsem se normálně, jakože vím co dělám a tak si mě přestali všímat. Neměl jsem z nich dobrý pocit. Objednal jsem si něco k jídlu a pití. Ona se mě zeptala co jsem provedl. Já jsem nic neprovedl. "Takže někoho hledáš?" a ukázala na dva týpky, kteří seděli u stolu s pistolí na stole. Přiznal jsem se jí, že nevím co dělám a že jsem našel souřadnice v té hře. Ona se tomu začala smát, protože to už je docela stará věc a v téhle době už ty hry nikdo nehraje a nechodí tam. Na základě té hry tam byl naposledy někdo tak před 5 lety. 

Zeptala se mě, zcela vážně, jestli jsem si přečetl nápis na dveřích. Když jsem to potvrdil, začala vysvětlovat o co tady jde. V této chatě, která je daleko od civilizace, se scházejí lidé, kteří porušují zákony kvůli svým vášním. Povídají si o tom, co provedli. Případně tu lze i sehnat nájemné vrahy, kteří mají vášeň pro peníze. Všichni se tu respektují a nikdo nikoho nesoudí. Začala mi nenápadně ukazovat na některé návštěvníky a co který z nich provedl. Jedna ženská, která přišla několik hodin přede mnou, seděla sama u stolu a měla v ruce nůž, kterým zabila jinou ženskou kvůli žárlivosti. Prohlížela si ten nůž a usmívala se sama pro sebe, se sklopenou hlavou. Většina z nich byli vrazi. Muži to často kombinovali se znásilněním. Nikdo s drobnými zločiny tam nebyl. Byl jsem strašně unavený a navzdory tomu co mi řekla jsem se necítil, že by zrovna mě chtěl někdo z nich zabít, takže jsem se tam ubytoval na 2 noci. Cítil jsem se jako ve středověku, protože tam nebyla elektřina a svítilo se loučema a svíčkama. V noci jsem měl na pokoji úplnou tmu. Když jsme šli po chodbě, z jedněch dveří se ozýval bolestný křik, nacož jsem se cítil znepokojeně. Ona se na mě podívala vážným výrazem, já jsem se začal tvářit neutrálně a "pohodově" a šli jsme dál. Poslední "hřebík do rakve" toho dne bylo to, že jsme prošli kolem člověka, který neměl ruce. Jako on byl v pohodě, jenom pozdravil a prošel, ale i takové malé, "neškodné" věci mě začaly vnitřně znepokojovat.

Ráno jsem vůbec neměl chuť jít dolů, ale měl jsem hlad, takže jsem přecijen sešel. U baru seděla mladá holka v nejlepších letech. Zaflirtovat si v tomhle prostředí se jeví jako zkušenost, kterou si nejspíš budu pamatovat celý život. A taky že jo. No, já jsem si sedl o kousek dál, ale pozdravil jsem ji. Ona neodpověděla, ale přišla za mnou, vytáhla nůž, signalizovala ať se nebojím a začala mi jemně řezat do ruky. Sama měla jizvy na rukou. Já jsem se snažil tvářit neutrálně a pohodově. Analyzoval jsem její výraz ve tváři, abych zjistil co a jak. Usmívala se, dělalo jí to dobře. Zeptala se mě jestli se mi to líbí. Řekl jsem, že ne a odešel jsem zpátky na pokoj. Měl jsem strach, že jsem porušil pravidlo o nesouzení. Za chvíli jsem slyšel klepání na dveře. Neotevřel jsem. Bylo ticho.

Začal jsem si balit věci. Už se tam opravdu necítím bezpečně. Ale vyskočit z okna by byl problém a přecijen se chci najíst, takže po pár hodinách jsem vyšel na chodbu i s věcma a šel jsem až dolů na bar. Ta holka už tam nebyla - uff. Ta barmanka - měl jsem pocit, že mě chápe, takže jsem jí řekl, že to byl omyl, že jsem tam šel jen kvůli hře, ale že ve skutečnosti se cítím, že sem nepatřím. Zeptala se mě proč ne a rozjela se dlouhá debata, do které se časem přidali i další hosté. Pochopil jsem, že chtějí mít místo, kde mohou být sami sebou. Nemůžou změnit kým jsou a chtějí prostor, kde mohou létat, aniž by jim společnost svazovala křídla. Ptali se mě jaké jsou moje vášně a jestli bych se taky nechtěl vysvobodit. Řekl jsem jim, že mám silnou morální vášeň. Říkali, že tohle ještě neslyšeli. "Znamená to, že jsi nás sem přišel soudit?" padlo a všichni zvážněli a čekali na moji odpověď.

Vysvětlil jsem jim, že pro mě je nejvyšší morální hodnotou pravda a že já chci vidět realitu takovou jaká je. Nikomu pravdu nevnucuji a nikdo ji nemusíte říkat. Je to jen moje soukromá vášeň. 

Přemýšleli nad tím. Někteří nad tím mávli rukou a šli pryč a atmosféra se uvolnila. Jedna ženská za mnou přišla a ptala se mě proč jsem tak posedlý pravdou. Ona totiž byla na policejním výslechu, tam vše popřela a důkazů bylo málo, takže ji propustili a to lhaní tedy bylo pro ni přínosem. A vlastně celý život jí lhaní pomáhalo dostat se z těžkých situací. "To, že ti to pomohlo, je pravda." - zasmála se tomu a šla pryč.

A já jsem šel pryč z tama. A byť jsem tam byl jen chvíli, mám pocit, že tam o mě mluví.