Babiš buď lhal nebo byl dotlačen k přiznání lži, kterou nespáchal. Naše vnitřní politická situace není růžová, spíš je ošklivě narudlá.
Babiš překonal sám sebe. Byl nucen jednou provždy prokázat, že se hodí do vysoké politiky, že není žádným pravdoláskařem, že naopak ovládá umění polopravdy, prosté i nestydaté lži.
Už ruští bolševíci ve své politické praxi zavrhli pravdu, která, jak se právem obávali, může být zneužita jejich oponenty. Ještě dnes na území bývalého Bolševikostánu je diplomacie chápána jako obtížně vyvratitelná lež. Kdo by nazýval věci pravými jmény, stal by se v očích místních obyvatel vlastizrádcem.
Na Hradě jsou stejného názoru, proto Babiš použil starou taktiku, polopravdu, následovanou přiznáním i druhé poloviny pravdy, která zcela popírá původní oficiální informaci. V daném případě, návrh obsazení vlády skutečně obsahoval pouze jedno jméno na post ministra zahraničí (Pocheho), současně však byl odeslán dopis, negující tento návrh a povolující jmenovat ministrem "zamini" panáčka Hamáčka.
Mohlo tomu být i jinak: žádný dopis se nekonal, jen Babiš se musel přiznat ke lži, kterou nespáchal. Tím pádem nemusí podávat ústavní stížnost na prezidenta a nebude ani hrozit, že ho komouši nepodpoří při hlasování o důvěře.
Jsou to smutné časy, připomínají období po srpnu 1968. Tehdy bylo od občanů vyžadováno přiznání, že byli pomýlení, že nás bolševíci podruhé osvobodili a ochránili před americkými tanky z právě natáčeného historického filmu.
Z téhle šlamastiky nám nikdo nepomůže, pokud se nepoučíme z dvojnásobné zvrzané volby prezidenta a dokud komunisté nebudou konečně vykázáni tam, kam dávno patří
