Občas na nás juknou z obrazovky a nadávají a nadávají a nadávají nám počestným televizním koncesionářům, místo toho, aby nám děkovali.
Máme tu otravné profesionální hubouny komoušovité. Cítí se odstrčeni. Za starého režimu tahle sorta zlosynů vytýkala občanům nedostatek třídního uvědomění, dnes se propadla mezi hubovatelskou spodinu. Z televizní obrazovky nám nadává , že nesprávně plníme svou občanskou povinnost při třídění odpadu. Pevnější papír prý nemá co dělat v kontejneru pro papír, plastu je nadbytek a lidé jako naschvál jim ho třídí stále více.
Občané rozmařile plýtvali vodou, byli proto hubouny peskováni a nejen to, voda byla z výchovných důvodů zdražena. Když jsme my, nebozí občané, omezili spotřebu, byla voda znovu zdražena, tentokrát prý proto, že vybrané vodné nepokrývá náklady čističek.
Nejhorší je to se zmíněným pevnějším papírem. Papíroví odpadlíci ho nechtějí, do netříděného odpadu se také nehodí, mohutněly by skládky, hodíte-li ho tedy do záchodu, prý se ucpou kanály. Za bolševíka se řitě vytíraly novinami, toaletní papír často mizel z prodeje. Příkladem nám i dnes mohou být sovětští kakáči. Adolf Hofmeister kdysi napsal Janu Werichovi o svých zkušenostech s moskevskými veřejnými záchodky: Lidé tu sedí na bobku, pěkně v řadě vedle sebe, čtou noviny, občas si je mezi sebou vymění a po použití je vhodí do kyblíku! Stále se ještě máme od bolševíků čemu učit.
Nejlépe však asi bude zmíněným huboušům- exkomoušům rázně domluvit přes obě tváře, přesně podle Werichova receptu.
