Každý člověk se jednou narodí, poznává lásku rodičů, sourozenců a příbuzných. Jak ovšem stárne, setkává se se svými láskami v životě. Tyto lásky jsou různorodé. Protože čtu ve své knize životě, hup do lásek mládí.
TAK TEDY JAK DO TÉTO KAPITOLY, TO OPRAVDU NEVÍM.
Když tyto řádky píšu je padesátka pryč, tak tedy už nebudu nic okecávat ani měnit. Za celý život, pokud nebudu psát o rodičích, ti patřili a patří k mému životu jako životní stálice a nebudu hovořit o přírodě a sportu, ty mají svoje vyhrazené místo, tak mé lásky byly celkem čtyři. Hovořím zde o lásce člověka k člověku.
První láskou byla moje spolužačka, říkejme jí pravým jménem – Hela, Helena, Helenka, Helča. To je mnoho jmen pro jednu dívku. Této mojí první lásce patří dvojí vyznání a dvojí obrovský dík. První je spojený s mým čtvrtletní pobyt v nemocnici, kdy Helenka za mnou chodila každý den a každý den mě doučovala, abych nebyl ve výuce pozadu a nemusel tolik učiva dohánět. Snad to vypadá jako utopie, ale bylo to přesně tak a nedá se zapomenout. Když už pokročila školní léta, přišly taneční a Helča byla celou tu dobu mojí tanečnicí, nejen v tanečních u „ mistra tance a emeritního chování, pana Kadlece“. Tento muž, bonviván, osobnost, mistr par exalans, učil tančit už moji maminku a já jsem se s ním potkal ještě po dávném ukončení tanečních. Ale to už jsem zase někde úplně jinde. S Helčou jsme protančily všechny taneční hodiny, všechny prodloužené a závěrečnou kolonu, kdy byla Helča oblečena v krásných bílých, dlouhých šatech a my jsme netančili, my jsme kroužili po tanečním parketu jako ve snu. Je naprosto jasné, že příchody z tanečních hodin se opožďovali na základě mého slušného chování – „ doprovodit svoji partnerku až před dům „ . Po tomto doprovodu postupně následovali jemné polibky a povídání snad o všem možném. Chytáčky, že právě padá hvězda a na to rychlý letmý polibek až po povídání o tancích. Protože nám bylo již osmnáct let, tak jsme mohli navštěvovat plesy. A právě tady vstupuje druhá, dlouholetá láska tanec, ale o tom až za chvíli. Ještě se vrátím na pár slov k Helence. Je pravdou, že jsme se jako milenecký pár rozešli. Rozešli tak, že k sexuálnímu styku mezi námi nikdy nedošlo a snad právě toto byl základ našeho přátelství, které už trvá mnoho let. A trvá dodnes. DĚKUJI TI HELENKO NEJEN ZA VŠECHNY KRÁSNÉ VEČERY, TANCE, POLIBKY, DOUČOVÁNÍ. DĚKUJI TI HELENKO, ZA OBROVSKÝ DAR, KTERÝ BYL MEZI NÁMI ZACHOVÁN ZA PŘÁTELSTVÍ. ZA SKUTEČNOST, ŽE V DNEŠNÍ TECHNICKÉ DOBĚ MÁME NA SEBE E- MAILOVÉ ADRESY. PO ČEM JIŽ HODNĚ MOC DLOUHO TOUŽÍM, POTKAT SE S TEBOU U HRNEČKU DOBRÉ KÁVY, PODÍVAT SE DO TVÝCH KRÁSNÝCH OČÍ. NEVÍM, JESTLI BYCH SE ZMOHL NA NĚJAKÁ SLOVA. HELENKO DĚKUJI MOC.
Druhá láska vznikla opět na alma mater a to přímo v Sovětském Svazu, kde jsme byli na soudružském výměnném zájezdu. Pokud tuto známost a lásku se slečnou Zuzanou, měl popsat výstižně, byl to divoký sexuální útok z obou stran. Jinak se tento začátek ani nedá nazvat. Nejdřív to vypadalo, že to bude trvat jenom po dobu našeho zájezdu. Po návratu, jsme spolu chodili normálně. Protančili jsme spolu hodně plesů, užili jsme si mnoho zážitků. Je ale fakt, že hlavním bodem naší známosti byl sex. Se Zuzanou jsem také v Sovětském svazu přišel o své panictví. Asi se bude každý pěkně chechtat, ale poprvé to byl z mojí strany naprostej trapas. Zuzana věděla co a jak, ale přede mnou chodila s klukama, kteří velice dobře věděli, jak se to v posteli pěkně souloží. Já jsem o tomto věděl úplný houby. Ty, asi dva roky, co jsme spolu chodili a spali, byly to opravdu sexuální vánice, protože jsme zkoušeli kde co a navíc jsme si ještě četli učebnici lásky „ Kámasutru „. Na čem tento vztah vznikl, na tom i skončil. Zuzana jela na chmelovou brigádu a tam si užívala s ostatníma klukama a vlastně to byl konec naší známosti. Od těch dob jsme se už víc neviděli. Zůstalo to jenom jako vzpomínka na dva roky známosti a na další dovednosti.
A tak zase utíkal čas, já jsem začal pracovat, protože se mi nechtělo studovat na přírodovědecké fakultě v Olomouci. Tady musím říct, že jsme se potkávali s Helčou a vždycky jsme si měli o čem povídat.
V roce 1980 jsem na výcvikovém táboře, kde jsem byl jako vedoucí učňů, jsem potkal, asi na tři hodiny dceru svoji kolegyně Lídu, které moje kolegyně říkala Lindo. Při povídaní jsem se dověděl, že prodává v Mototechně, kde se prodávali náhradní díly na Trabanty. Můj švagr měl toto vozítko a tak jsem se za Lindou stavil v obchodě, jestli by mi mohla pro něho sehnat nějaký náhradní díl. Když mi řekla, kdy se mám pro tuto součástku stavit, tak jsme se domluvili, že jako poděkování ji zvu na večeři. Slovo dalo slovo a my jsme jednoho dne zasedli k jednomu stolu a společně si dávali večeři. K tomu jsme si dali skleničku vína a vzpomínali, jak to bylo na Dubníku, kde jsme se poprvé viděli. Byl jsem tehdy naprostý Rambo, měřil 190 centimetrů a vážil nějakých 73 kilo, protože před krátkou dobou poznání Lindy jsem ještě závodně tančil. Seděli jsme u stolu a najednou malinkatém trapásek. Linda jak povídala, tak ťukla do skleničky vína, která byla na stole a rozlila mi ji přímo do klína. Nejdřív oba zaraženi, co dál, ale nakonec jsme to vyřešili v klidu a ještě jsme se tomu zasmáli. Doprovodil jsem ji k vlaku a zeptal se, jestli se můžeme zase někdy potkat. Já jsem pracoval na internátu ve Šternberku a střídal odpolední a noční směny. Linda pracovala soboty a já zase nastupoval do práce v neděli. Přesto jsme se domluvili, že si spolu vyjdeme na výšlap v podhůří Hrubého Jeseníku. Bylo to obyčejný výšlap, já ve svejch vyšlapanejch pohorkách, oblečeném jak v mládí na vandr a Linda úplně stejně. Korunou cesty bylo, že se spustil pěknej slejvák a Linda mě zavedla k nim domů, na kafe nebo na čaj. Byl to perfektní trapas kluk oblečeném ve vandráckým, na nohách pohory a hle, vyvinula se z toho společenská návštěva. No kus srandy do dnešních dob. Jak bych řekl po dnešku, tak jsme se začali společně očuchávat a pomalu jsme si začínali rozumět. Z vandráckejch tahů, jsme někdy vyměnili lokál a šli si společně zatancovat do jednoho luxusního podniku v Olomouci.
Na začátku roku 1981 mi soudruh ředitel řekl, že když se do začátku nového školního roku ožením, že jako svatební dar dostaneme byt. Bylo to v době,kdy na přidělení bytu se čekalo i 15 let. Začali jsme o tomto se s Lindou bavit a nakonec jsme si řekli, že teda jo, že se vezmeme. Tak jsme v únoru jezdili za příbuzenstvem, které jsme zvali na svatbu, která se konala v srpnu 1981. Pokud bych to přirovnal k filmu, byl to tedy sňatek z rozumu. Rodiče chystali svatbu, malou??????????, ale nás naprosto odmítali, že chceme svatbu jenom za přítomnosti nejbližších rodinných příslušníků. Byl krásný pátek 21. srpna 1981 a já dostal domů dopis, že žádný byt nedostaneme.
Svatba se opravdu už konala, bylo napečené, objednaný lokál, tak se to muselo spustit. Přišla otázka, kde bydlet? Protože moji rodiče a já už jsme byli v bytě sami, tak jsme se nastěhovali k mým rodičům. Rodičů jak Lindiných, tak i svých jsem si vážil, ale sem tam občas došlo k malým nedorozuměním a já byl třecí plocha. Povadali jsem mého nadřízeného, abychom se nastěhovat na internát, kde byl volný velký, zařízený pokoj a tam jsme se nastěhovali. Jednoho dne se konala porada o tzv. „ kádrových rezervách“ na Ministerstvu lesního a vodního hospodářství, pod které naše učiliště patřilo po správní stránce. Vyslechl jsem si krásná slova, kde jsem se dověděl, jak vzorně se o nás mladé starají. Joj však ouha. Protože moje pusa je od rázu, tak jsem na ministerském území řekl, co se nám vlastně stalo. Pan ministr se šíleným způsobem rozčílil a jeho slova nejdou napsat. Výsledkem bylo, že já jsem do týdne měl pracovní místo na jiném učilišti a jeli jsme se podívat na nový byt. K rodičům to bylo po silnici 300 kilometrů a vlakem 459 kilometrů. Chvíli mezi mnou a Lindou bylo povídání, ale nakonec jsme se dohodli, že se odstěhujeme. Já jsem na nové pracoviště nastupoval v květnu a v červenci se přistěhovala Linda i s minimálním vybavením, které jsme měli. Začalo shánění nábytku, koberců a všeho dalšího co do bytu patří. Po nějaké době, jsme navštívili svoje rodiče. Tato návštěva byl pro mě obrovským rozladěním. Lindina máma řekla, že k nim už víc nesmím. Bylo řečeno, bylo dáno. Tento zákaz jsem potušil jenom jednou, když zemřel táta. Jel jsem to říct tchánovi, ale skončilo to nechutnou scénou tchyně, která předvedla svoje extra sólo. Velká chudera byla Linda, která od své maminky dostala hnusné umtilátum, které znělo, odejdeš a nesmíš se vrátit. Pro Lindu to muselo být hrozné, ale přišla do auta a odjeli jsme za rodinou Trnkovou.
Na podzim v roce 1987 se vracel Lindin bratr, po roce a půl, z montáží z Lybie. Je jasné, že jsme ho jeli přivítat do Prahy na letiště. Po dlouhé době jsem se viděl s tchýní a vůbec to nebylo příjemné setkání. Když švagr slyšel, že bude strýcem, tak se rozsvítil víc, než že se vrátil do republiky. Moje tchýně rázem změnila svoje chování a byla sladká jak cukr. Když jsme odjížděli z Prahy, tak jsem si vyslechl asi stokrát, že mám jet opatrně a další řeči. Když jsme dojeli domů čekali jsme nevím jak dlouho a volali rodičům. Když jsme se dovolali, tak jsme se dověděli, že tchán malinko neodhadl silnici a skončili ve škarpě. Musím říct,ač je to hrozné, že jsem se řehtal jak kůň. Kázání, kázání a hup do škarpy skákání.
V roce 1988 se nám narodil syn, který dostal jméno Michal. Během doby, než se narodil, jsem dostal výpověď od zaměstnavatele. O důvodech nebudu psát, jenom řeknu, že každému se jeho špatnost vrátí. Našel jsem si místo řidiče a začal projíždět Československou republiku křížem krážem. Je jasné, že jsme všichni tři spali v ložnici, ale já spal na půl ucha, stejně jako Linda, když se syn probudil, tak jsem byl také hned vzhůru. Ale dlouho to nešlo takto řešit, protože jsem také vozil lidi a moje cesty byly i docela daleké, tak jsem se odstěhoval do obýváku a počalo u nás rozdělení postelí manželských. V žádném případě nemůžu říct, že na tom bylo něco špatného. Bylo to vynikající. Byla to cesta i k tomu, že jsme si vzájemně bližší. Snad by někdo řekl, že jsme se odcizili v sexu a společném manželském žití, ale ne. Ani jedna cesta nás neopustila.
Je jasné, že Lindina maminka chtěla přijet k nám, jel jsem pro ni kousek za Olomouc a přivezl k nám. Podmínky z mojí strany byly velice hulvátské, ale tak to bylo dáno. Babička musela celou cestu cca 4,5 hodiny v autě naprosto mlčet. Mohla kouřit, ale nesměla promluvit. Abych byl objektivní, na jednu stranu jsem byl rád, že babička musela tento slib dodržet, ale na druhou stranu sedět za volantem 9 hodin, nepromluvit nebyla žádná sranda. Ale také přiznávám, že se jednalo o mé super ego a o moji namyšlenost.
A tak začaly naše velice časté dálkové štreky, Nové město pod Smrkem – Olomouc
– Mariánské Údolí a zpět. Syn spal v noci mezi kojením tři hodiny. Když jsem se vracel v pátek domů a viděl jsem, že Linda umývá přední skla auta, nebo že už jsou umytá, nastala v noci tato cesta a závod s časem. Syn spal, manželka pospávala a já seděl opět za volantem. Bylo to fantastické jezdit s rodinou, protože právě sem patří jedna důležitá skutečnost. Já nemůžu mít děti. A syn se narodil díky přednostovi gynekologické kliniky v Jilemnicí, který v těchto dávných dobách začínal s umělým oplodněním a asi po roce a půl, kdy jsme tam jezdili. Tuto skutečnost ví jenom velice málo lidí. Tchyně dala sice nabídku, že tam můžeme spát, ale nakonec to všechno tak, že jsem Míšu s Lindou zavezl jeden den k jejim rodičů a proto zase k našim a večer jsme jeli domů.
