Protože patřím mezi špitální mazáky, musím prezentovat několik skutečností.Možná, že na nich poznáte naše nemocnice trochu zevnitř.
A nyní k několika pacientům se kterými jsem se potkal a kteří se mi vryli do paměti. Mezi ně patří tzv. dědula. S tímto člověkem jsem se potkal na neurologii. Starší pán, který šel do důchodu a pro kterého tím skončil život. Dědula přestal žít a dále žít nechtěl. Měl fantastickou manželku, ale její nevýhodou bylo, že její pusa připomínala kulomet, jak nasadila první nástřel tak ji ta pusa jela v jednom kuse. Dědula mě začal zajímat. Pomalu jsem ho začal přemlouvat, aby si sedl na vozík a začal jsem ho, v krásném letním počasí, vozit po nemocničním areálu a pomalinku jsem si s ním začal povídat. Dědula si postupně na mě zvykl a povídal mi o svém životě. Jednoho dne přišel dědulův mašinkvér – manželka. Sotva dosedla u kulomet začal. Děduly mi bylo líto. Došel jsem k jeho posteli a říkám:“ Milostivá zastavte ten svůj mašinkvér a nechte také dědulu nejen povídat, ale hlavně poslouchat.“ A najednou začal pro oba úplně nový život. Život naplněný dlouholetou láskou a úctou.
V tomto pokoji jsem potkal ve stejné době i člověka, kterému bylo hodně přes osmdesát let a jeho dcera ho ze svého života Vymazala, nevím proč, ale došlo od ní k tomu nejhoršímu. Pan „ZK“ měl na ni telefonní číslo a tak jsem jí zavolal a věřte mi nebo ne, pořádně ji do telefonu dořval a odpoledne byla dcera za svým tátou. Život pana „ZK“ ovšem skončil velice hrozně. Rozbil sklo na balkoně a ukončil svůj život skokem z devátého patra na beton.
A šup na chvíli na ortopedii, tady vzpomínám na skupinu asi dvaceti lidiček, kteří se pravidelně, kolem šesté hodiny večer scházela u laviček a mezi námi létaly vtipy jeden lepší jak druhý. No prostě senza. Na schodech stávala jedna paní a tiše kouřila, každý večer postoupila o jeden schod níž, až se připojila k nám, její vtipy a dar humoru byl fantastický. Den před svým propuštění vytáhla peněženku, z ní starou pětistovku a předala ji jednomu z nás, s krásným výrokem:“ to máš za svoje vtipy, starší pětistovku už nemám“ hurónský smích a hlahahol ukončil tento večer. Sem také patří tzv. „ svatá trojice „ , parta tří chlapů, kteří večer koukali na televizi o všechno pryč. Jejich koukání končilo ve chvíli delších reklam mezi jednotlivými pořady. V tu chvíli sjížděli výtahem ze šestého patra do nížin a tam se vzpamatovali u jedné nebo dvou cigaret. Doba byla vypočítaná přesně podle délky reklamy. Po vykouření odcházeli opět naprosto společně, zalehli a poctivě sledovali televizi. Klidně i pořad o ničem. Se spoustou zajímavých lidí jsem se setkal na psychiatrické klinice, ale to už je další kapitola.
