Život a smrt, partneři.

Cesta, necesta, kopečky, doliny- to jsou cesty životní roviny. pokud toto budeš číst, tak přemýšlej,co všechno se může dít.

Klid a pohoda, to je základ života.Václav Trnka

ŽIVOT A SMRT

Poprvé jsem se s nemocnicí potkal na gynekologii a porodnici, to si ovšem nepamatuji. Snad se stane ještě chvíle, kdy se vrátím a potom dopíšu, co jsem tam zažil. Tak konec srandy a hurá do špitálů různých druhů. Asi ten, který to právě čte tak si říká, do jakých druhů. Vždyť špitál je jenom jeden. Ouha omyl, špitálů a různých oddělení v nich je dnes  a i dříve mnoho. Tak tedy opravdu vzhůru do cest, kde se člověk potkává s různými lidmi, s různými lékaři a také s různými osudy. První setkání, které si opravdu pamatuji, byly zaraženě větry, které definoval  „ lékař“ , ale ejhle, z této banální pitomosti se ve skutečnosti velice rychle objevil zánět slepého střeva a hned potom, toto střívko jednoduše prasklo. I ejhle, hurá do nemocnice ve městě Opava a tam jsem měl spatřit operační sál. Ale zase nic, protože horečka už byla tak vysoko, že jsem nevnímal.  Po několika dnech jsem se probudil a vedle mě seděla hezká sestřička a prozradila mě tajemství, že mají speciální službu přímo u mě a postupně se do mých útrob vlévaly lahve s umělou výživou a co já vím s čím ještě. Však ve dny, kdy jsem nevnímal, jsem se vydal na dlouhou cestu ke konci života. Nevím jak to probíhá u jiných h, ale já se dal na cestu dlouhou černou trubkou a na jejím konci svítilo světlo a když jsem byl blíž, tak jsem slyšel jenom krásnou hudbu a pomalounku mě vítal klid, pohoda a krása. Perfektní práce nejen lékařů, ale celého zdravotního personálu, se začal boj, boj, který měl dvě místa. Jedno bylo v krásném klidu a druhé bylo v normálním světě. Pokud mám po letech říci pravdu, z toho druhého konce se mi do obyčejného života vůbec nechtělo. Ale snad je někde napsáno, kdy a kdo skončí na druhé straně černé roury. Mě byl určen návrat zpět.

    Část, o které bude teď psát je na jednu stranu velice drtivá, ale z druhé strany čeká každého člověka. Jak jsem už napsal, odváželi mrtvé do márnice. Na pokoje s námi ležel pan XY, který trpěl obrovskými bolestmi, které byly způsobeny velikou dírou, kterou měl v zádech a pomalu, drtivě a bolestně se jeho organizmus rozpadal. Jednoho dne přišla jedna ze sestřiček – zdravotních a  požádala nás, abychom pana XY převezli na pokoj číslo 13. Na pokoj číslo 13, kde na člověka čekalo jedno jediné. Na tomto pokoji čekala smrt a člověk byl na tento pokoj převezen pod její vládu. Zde končily lékařské možnosti. Pro nás pro všechny to bylo velice těžké. Pana XY jsme překládali na vozík půl hodiny, trpěl obrovskými bolestmi, od kterých mu nepomohlo ani morfium. Vím, že náš spolupacient nevěděl co se s ním děje. Z odstupem let si říkám, že se bránil tomu, aby se plně dostal pod vládu smrti. Ale lidský život má určenou svoji dráhu. V ten den na pokoji už nepadl ani jeden vtip a navíc tam bylo ticho. Říkali nám, že je potřeba na jeho lůžko umístit dalšího pacienta, ale podle toho, jaká byla situace na pokoji vyřešili tuto otázku jinak. Kdesi na věží odbila půlnoc. Po třiceti letech, kdy tyto řádky píšu, mi není zrovna dobře, když se otevřely dveře pokoje a zdravotní sestra, která měla svoji zajímavou přezdívku a její stavba těla působila jako hromotluk, vešla do pokoje a řekla  věty. „ Kluci pan XY právě zemřel. Je vaší povinností odvézt tělo do márnice.“. Z jedenácti úst se ozvalo ANO. Všech jedenáct se zvedlo a šli jsme pana XY převést na jeho poslední cestu. Na cestu, ze které, pro něj již nebylo návratu. Brečeli jsme jako malí kluci, nedokázali říct ani slovo.  Vezli jsme tělo, zabalené do prostěradla, na jeho lévé noze byl papír, na kterém bylo napsáno jméno a příjmení, rodné číslo a hodina úmrtí. Z člověka se najednou byl jenom balík zabalený do prostěradla, z člověka vznikla jenom věc, která měla jméno a rodné číslo. Už nemohl říci ne, nechci tam. Ale kmotřička smrt řekla, je konec tvojí cesty životem. Pana XY jsme převezli, zůstali stát vozíku a nedokázali odejít. Sestra po chvíli řekla: „ kluci, půjdem, tady už není žádná cesta dál“. Jedenáct kluků odešlo, jedenáct kluků doprovodilo pana XY. Na pokoj jsme ale nemohli jít, měli jsme strach nebo nevím co. Sestra to vyřešila velmi razantně a velice dobře. Pojďte se mnou, ať si můžete ožrat držky. Přesně tak předešlý den skončil a nový začal. Ranní vizita se u nás nekonala.

     Možná, až bude někdy někdo tyto moje řádky číst to nevím, ale pokud ano, věř tomu, že veškeré bolesti života jsou pouhým výsměchem tomuto okamžiku, který mám v paměti přes třicet let. Asi si řekneš, že je to napsaný trochu divně, ale jinak to napsat neumím.