Rodiče, naši průvodci životem

Rodiče jsou dar, který nás provází cely život. jsou dárci našeho života, jsou snad i strážci našeho života.

                    Napsal jsem, že nebudu psát o lásce k rodičům, ale právě teď se k naším rodičům vrátím. A to z jednoho prostého důvodu. Už jsme nebyli dva, ale tři. Vždycky se říká, že jak bylo v dětství tak, nějakým způsobem se projevuje dál. V žádném případě nebudu posuzovat, ale jenom konstatovat to, co jsme zažili. Velkým problémem u nás obou byli naši tátové. Měli jednu vážnou chybu. Oba, v určité chvíli byli, vůči rodině zlí, násilní a sprostí. U tchána se nenašel způsob, jak tyto nepříjemnosti zvládnout. U mého táty ano, byl to způsob, který jsem odnesl já, protože ve chvíli, kdy můj táta řval a sprostě nadával  mamince a mým sestrám. Já jsem se učil. V tu chvíli randálu doma jsem vletěl do kuchyně a stejným, sprostým způsobem jsem tátovi začal nadávat, co si vlastně dovoluje, a že je akorát dost nadávek a řvaní a bude tomu konec, nebo tátovi jednu vrazím. Naše fackovačka se už stala. Ale stalo se, stalo. Výsledkem byla skutečnost, že tyto chvíle skončily. Se mnou se táta přestal bavit a já s ním také. Jako příklad můžu říct takovou malou příhodu. Máma byla v lázních a já doma vařil. Je jasné, že to nebylo jak od maminky a táta měl připomínky. Vím, že jsem dost držkatej,  je nutné dodat. V tu chvíli jsem svému tátovi řekl „ doma žer co máš, u druhých co ti dají“ a pokud se ti něco na jídle nelíbí, tak si uvař, nebo támhle je hospoda, tak si tam běž na oběd. A tímto byl úplný konec naší komunikace. Ta každý den začala a tyky skončila slovem AHOJ.Na druhé straně si svého táty vážím dodnes, protože byl vynikající stolař a mě naučil hodně práce se dřevem. Ve svatební den jsme všichni měli strach, že se naši tátové opijí a bude zle. Moje drzost a hubatost se ukázala i tady. Když tátové chodili na panáka něčeho tvrdého, tak jsem vešel za nimi a řekl jednoznačně: „ svatbu máme my a vy, jestli se ožerete, tak vás nechám odvést domů. Žádné nadávky a řvaní tady nebude.“. Zázrakem je, že jsem nedostal pěkně nafackováno, ale tátové tuto moji drzost vzali na vědomí.

     A tady vlastně začíná život naší rodiny. Bude  se podobat našemu dětství? Nebo se vyvarujeme chyb, které jsme zažili. Pokud jsme byli sami dva, tak se nějaké rozpory nevytvářely. Když se narodil syn, tak  nějaké rozmíšky byly. Z toho nás perfektním způsobem vyřídil syn, když mu byli asi čtyři roky. Trochu hlasitěji jsme se hádali, syn přišel do pokoje a sdělil:“ Kdo vás bude poslouchat“ a věřte mi nebo ne od té doby naše hádky přestaly. Přestaly proto, že jsme nechtěli nic ošklivého přenášet do rodinného života.

     No, nyní se vrátím krátkou úvahou k rodičům. Zažili jsme s rodiči mnoho krásných chvil. Zažili jsme s rodiči i mnoho chvil, které byly vypjaté a drsné. Zde musím říct definitivní skutečnost. Rodiče nám dali ten dar, že jsme přišli na svět právě MY. Možná, že dnes se na nás dívají odněkud zvrchu a stále v našem vědomí žijí. Ať byli jako byli, předávam jim svůj dík za život a za životní školu.