Mýtus nízké produktivity

Před nedávnem se českými médii přehnala vlna sebemrskačských článků poukazujících na snižující se produktivitu práce v českém hospodářství. Novináři a ekonomičtí analytici se opět „předvedli“, když výsledky tohoto ukazatele dezinterpretovali v tom smyslu, že Češi se v práci flákají víc než dřív a víc než ostatní národy. Myslím, že je třeba uvést to na pravou míru.

V první řadě je nutné si uvědomit, jak se vlastně ukazatel produktivity práce počítá: v jeho čitateli je HDP dané země přepočtené v paritě kupní síly tak, aby výsledek nebyl příliš zkreslen rozdílnou úrovní cenové hladiny, ve jmenovateli potom počet odpracovaných hodin. Výsledkem je hodinová produktivita práce v národním hospodářství. Ta se zvyšuje, zvyšuje-li se HDP například v důsledku vyššího exportu, vyšší spotřeby domácností, vyšších vládních investic či zvyšující se přidané hodnoty, která se projeví ve vyšších cenách, za které je produkce (HDP) následně prodána na trhu. Ze všech těchto faktorů je samotnými pracovníky do určité míry přímo ovlivnitelný pouze faktor poslední – přidaná hodnota. Ostatní faktory ovlivňuje především vnější hospodářské prostředí a hospodářská politika vlády a centrální banky.

Statistici nedávno zjistili, že v posledních několika letech klesl tento ukazatel pro ČR ze 75% průměru Evrposké Unie na 72%, a tedy že se v porovnání s ostatními členy EU naše produktivita zhoršuje. Zcela bulvárně z toho ekonomičtí analytici společně s novináři vyvodili, že tuzemští pracovníci zlenivěli. Přitom už letmý pohled na předchozí odstavec napovídá, kde hledat skutečnou příčinu tohoto zhoršení. Vládní investice jako důležitá složka HDP během tohoto období klesly o desítky procent (desítky miliard Kč), stejně jako klesla spotřeba domácností v důsledku přehnaných úsporných opatření minulé vlády a poklesu reálných mezd i důchodů. To bylo ještě podpořeno špatně načasovaným opakovaným zvyšováním DPH. Pravda je tedy ta, že nevhodná hospodářská politika předchozí vlády zapříčinila, že následky krize (která se dotkla všech) trvaly v ČR déle a zotavování z ní probíhalo pomaleji, než ve většině ostatních států. Především proto klesl relativně český HDP, a tím i statistická produktivita práce.

To však není zdaleka všechno. Bystrému čtenáři, nebo tomu, kdo se nad problematikou více zamyslí, nemůže uniknout, že i samotný takto zkonstruovaný ukazatel produktivity je poněkud nepřesný. Proč? Je totiž založen na neplatném předpokladu, že jak výstupy, tak zejména vstupy, jsou oceněny všude stejně. Korektně sestavený ukazatel by musel hodnotu produkce vztahovat k tomu, co jsou firmy a podnikatelé nuceni za pracovní sílu (za jednu hodinu práce) skutečně zaplatit. Musel by tedy brát v potaz hodinovou mzdu.

Ukazatel produktivity, který od hodinové mzdy abstrahuje, by mohl mít vypovídající hodnotu jedině tehdy, pokud by rozdílná úroveň cenových hladin v jednotlivých zemích přesně kopírovala rozdílnou úroveň mezd. To však v praxi může do jisté míry platit jen pro produkty, jejichž hodnota je tvořena především či výhradně lidskou prací a které nejsou předmětem přeshraničního obchodu (to znamená hlavně pro lokálně spotřebovávané služby). Pokud bychom sledovali například produktivitu kadeřnic v Čechách a na Moravě a v sousedním Německu, zjistíme třeba, že hodinová mzda je 5€ v Česku a 15€ v Německu a cena za ostříhání (pro zjednodušení trvajícího právě 1 hodinu) je v přepočtu 10€ v Česku a 30€ v Německu. Jak mzdy tak ceny by v uvedeném případě byly v Německu 3x vyšší, a proto by ukazatel produktivity, který odhlíží od ocenění vstupů (mzdy kadeřnice), odrážel přesně realitu, že totiž česká i německá kadeřnice ostříhají jednu hlavu za jednu hodinu. Pokud by ale například klesla mzda německé kadeřnice, či vzrostla mzda té české při nezměněných cenách za ostříhání, vzroste ve skutečnosti přidaná hodnota (produktivita) německé kadeřnice oproti české, aniž by se to však odrazilo na statistickém ukazateli produktivity práce – ten bude stále vykazovat stejnou produktivitu obou.

Háček je tedy v tom, že ocenění většiny zboží i služeb (ale hlavně zboží) není přímo úměrné ceně práce použité při jejich výrobě. Plně to nemusí platit dokonce ani ve výše uvedeném případě lokální služby, natož u potravin a průmyslových výrobků, které se obchodují v mezinárodním měřítku a jejichž cena je víceméně všude stejná. Nižší cena práce, která je použitá k jejich výrobě, pokud není ignorována, ve skutečnosti zvyšuje přidanou hodnotu, a tím i produktivitu v pravém slova smyslu. Skutečná produktivita beroucí v úvahu cenu práce je tedy vyšší v zemích s nízkými mzdami; jinak by nebylo ekonomicky vysvětlitelné, proč západní firmy alokují velkou část výroby v zemích se statisticky nižší produktivitou jako je Česko, nebo dokonce Rumunsko či Bulharsko, když by přece mohly totéž zboží efektivněji (produktivněji) vyrobit doma.

A jak je to s onou proklamovanou leností? Zde musíme svou pozornost věnovat jmenovateli, tedy počtu odpracovaných hodin. Čím více odpracovaných hodin při nezměněném HDP, tím nižší statistická produktivita. Češi skutečně tráví v zaměstnání stále více času, aniž by se to projevilo ve vyšším HDP. Hlavním důvodem ale opět jsou vnější vlivy, zvyšování daní, míra vládních i soukromých investic a především snižující se reálné mzdy a důchody, které působí na snižování HDP nezávisle na pracovním úsilí zaměstnanců samotných. Příčinná souvislost je proto v zásadě opačná, než jak nám média sugerují, tedy že příčinou nízkých mezd je nízká produktivita. Daleko spíše platí opak, totiž že nízké mzdy jsou příčinou nízké statistické produktivity (která, jak je vysvětleno výše, na rozdíl od skutečné produktivity, od výše mezd abstrahuje).

Lidé mohou trávit v práci více času z mnoha důvodů – například kvůli strachu ze ztráty zaměstnání způsobenému rostoucí nezaměstnaností (k čemuž také došlo), kvůli obtížné možnosti uzavírat zkrácené úvazky (což je opět v první řadě důsledkem nízkých mezd), nebo kvůli nutnosti přibírat druhá zaměstnání apod. Fakt, že čím delší čas člověk pracuje, tím horší je jeho pracovní výkon měřeno na 1 hodinu odpracovaného času, je axióm, který platí v průměru stejně pro Němce, Holanďana, Inda, Francouze nebo Čecha, a není žádný důvod si proto sypat popel na hlavu. Je to stejně samozřejmé jako prosté konstatování, že člověk se prací unaví. Stejně tak samozřejmé je i to, že snížená motivace daná nižšími mzdami se odrazí v pracovním výkonu, zvlášť pokud mzdy v čase stagnují, nebo dokonce klesají. Toto všechno by měl mít na mysli člověk, který se profesionálně živí tím, že interpretuje fakta, ať už je to novinář nebo ekonomický analytik. Takový člověk nemůže dospět k tak triviálním závěrům, která se unisono před časem přehnala českým mediálním prostorem.