Čtyřdenní pracovní týden – utopie, nebo blízká budoucnost? Část I.

Když se krátce po 2. světové válce většinově prosadil pětidenní pracovní týden s volnými sobotami, domnívalo se hodně ekonomů, sociologů i politiků, že jde o začátek procesu, který bude v brzké budoucnosti pokračovat.

Třeba Winston Churchill hovořil už tehdy o čtyřech dnech práce a třech dnech legrace a jeho neméně slavný současník, proslulý ekonom J. M. Keynes, ještě před ním, počátkem 30. let dokonce předpovídal, že za sto let bude díky technologickému pokroku ve výrobě možno pracovat pouhých 15 hodin týdně. Dnes, kdy se ona lhůta téměř naplnila, to vypadá, že se ani tak nezmýlil ohledně pokroku v produktivitě výrobní technologie, zato však silně podcenil setrvačné tendence ve společnosti a vliv zakořeněných ideologických představ.

Není pochyb o tom, že ve 21. století je, přinejmenším z ekonomického hlediska, čtyřicetihodinový pracovní týden přežitek. Proč jsou však potom úvahy o kratším pracovním týdnu, který naši předchůdci považovali za zcela přirozený výsledek rozvoje výrobních prostředků, stále většinově považovány za něco bezmála nepřestavitelného, až svatokrádežného?

Myslím, že za tím musíme hledat právě vliv ideologie.  Konkrétně za to podle mě může převažující extenzivně tržní myšlení a paradigma nezbytnosti růstu ukazatelů hospodářské aktivity (především HDP), i kdyby tento růst měl být čistě samoúčelný.  V takovém prostředí lze pochopitelně generovat prakticky neomezené množství „práce“, protože není třeba se primárně zabývat její užitečností a účelností. Mnoho takto vykonávané práce je tak „hrou s nulovým součtem“, má význam buď pouze z velmi úzkého hlediska aktérů určité transakce, nebo vůbec. Rozmáhá se byrokracie, a to zdaleka nejen ve státním sektoru, jak se často mylně soudí. Dalším z důsledků je odcizení člověka od jím vykonávané práce, jejíž smysl mu stále více uniká.

Prohlubující se rozpor mezi paradigmatem ekonomického růstu, založeném na stálé nebo rostoucí nabídce práce, a ekonomickou realitou, snad nejlépe vynikne na snahách o odsouvání důchodového věku (což je jen jiný způsob prodlužování pracovní doby) probíhajících na pozadí debat o robotizaci a automatizaci výroby, které učiní mnoho pracovních míst nepotřebnými.  Větší paradox si lze jen stěží představit.

Lze pochopitelně namítat, že zároveň existuje mnoho důležité práce, kterou nemá kdo vykonávat. To je sice pravda, ale je to jen další důkaz neschopnosti notně pokřiveného trhu identifikovat potřebnou práci a rozdělit ji mezi dostupnou pracovní sílu. Není to však argument proti zkrácení pracovního týdne. I kdyby totiž pracovní týden trval 7 dnů a pracovní den měl 12 hodin, nic by se na nedostatku pracovní síly v některých profesích nezměnilo. Naopak, zkrácení pracovního týdne by mělo za následek, že by se větší pozornost soustředila na užitečnost a efektivitu dané činnosti, a to nejen na úrovni jednotlivých podniků, ale i společnosti jako celku. Dlouhodobým důsledkem by tak dost možná byla nejen vyšší produktivita práce v širším slova smyslu, ale i lepší distribuce pracovní síly do těch oblastí, kde je jí skutečně třeba.

Požadavek kratší pracovní doby je stále považovaný za kacířský útok proti úzkému ekonomizujícímu pohledu na svět. To se odráží i na kritice dosud spíše sporadických pokusů o experimentální zavedení čtyřdenního pracovního týdne, které proběhly v omezeném měřítku například ve Švédsku, či na Islandu. Společným jmenovatelem této kritiky je nevšímavost, případně podceňování přínosů, které tyto pokusy ukázaly, ať už šlo o výrazné zlepšení zdraví a spokojenosti zaměstnanců, nebo o rostoucí produktivitu jejich práce. Neúměrně jsou naopak zdůrazňovány vyšší náklady zaměstnavatelů.  Kritici se obvykle tváří, jako by volný den navíc neměl žádnou hodnotu, počítaje v to i hodnotu hospodářskou. Něco by to stálo, a tudíž to nejde, bývá jejich hlavní argument. S tímto přístupem, který odmítá porovnávat náklady s přínosy, bychom si ovšem nemohli koupit ani rohlík v samoobsluze.

Argumenty odpůrců kratšího pracovního týdne připomínají ze všeho nejvíc racionalizaci utkvělého, avšak ničím nepodloženého, přesvědčení, že jakýkoli posun směrem k většímu množství volného času, povede k nějaké blíže nespecifikované ekonomické katastrofě. Přitom pravý opak může být pravdou. Volný den navíc mohou lidé využít například právě k nakupování, k němuž se jim dnes nedostává čas, k drobným přivýdělkům, anebo mohou třeba rozjet vlastní podnikání. O růstu výdělečných příležitostí v sektoru rekreace, cestovního ruchu a pohostinství nemluvě.

Především se však uleví pnutí, které vede k systematickému přebytku nabídky zboží nad poptávkou v rozvinutých ekonomikách. Ačkoli to na první pohled nemusí být patrné, mnoho věcí nasvědčuje tomu, že rozvinuté ekonomiky trpí chronickou krizí z nadvýroby. Jedním z hlavních symptomů, že se tak děje, je vymizení inflace, kterou se příliš nedaří „nahodit“ ani značně nekonvenční politikou „obráceného měšce“, tedy neomezeného pumpování peněz do ekonomiky. Ta má místo toho za následek jen kypění bublin na akciových a nemovitostních trzích a prohlubující se sociální nerovnost. Dočasná a křehká konjunktura je tak více než opravdovým oživením ekonomiky pouhou konjunkturální fází krize vyznačující se neustálou hrozbou, že uměle nafouknuté bubliny splasknou a krize se vrátí v plné síle. Kratší pracovní týden by tak mimo jiné mohl být i pádnou odpovědí na tuto makroekonomickou nerovnováhu, protože by vedl k vyrovnání nabídky a poptávky, a tím i k větší stabilitě a menší náchylnosti ekonomiky k výkyvům.

Třetí den volna by nebyl nějakým povinným dnem zahálky, nýbrž rozšířením možností každého z nás, jak lépe naplnit své představy o životě. Co bychom s takto nově nabytou svobodou udělali, by bylo jen a jen na nás. Lze si jen těžko představit, že by něco takového mohlo poškodit ekonomiku, protože v opačném případě bychom se museli ptát, jestli je ekonomika, kterou může poškodit rozšíření svobody jednotlivců, ještě zdravá, a jestli ještě slouží obyvatelstvu, nebo ono jí.

Kratší pracovní týden nejenže není utopií; je reálnou možností a dokonce zřejmě také, zatím nedostatečně rozpoznanou, nutností.