Všežravý stát - 7. Mezinárodní veřejné statky a většinové hlasování

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

7. Mezinárodní veřejné statky a většinové hlasování

Koncept veřejných statků je možné využít i v nadnárodním měřítku. Například Organizace spojených národů vznikla jako instituce, která zřejmě měla produkovat mezinárodní veřejný statek „světový mír“. Evropská unie zase vznikala jako společenství s cílem produkovat veřejný statek „svobodná ekonomika“. Pokud také byla jenom hospodářským společenstvím, které odstranilo celní hranice, bariéry pohybu osob a kapitálu, pak produkovala právě tento veřejný statek.

Rozpočet Evropské unie, zejména jeho strana výdajová produkuje stejné problémy a je stejně sestavován jako státní rozpočty, tj. je generován nikoli nějakým centrálním rozumem porovnávajících užitky a náklady výdajových projektů, ale v nejprostším hokynářském dohadování a vyjednávání.

Jednotlivec – a zdravý rozum veřejného mínění – by například uvažoval o odvodech jednotlivých zemí do EU a následných příjmech jako o vzájemně se rušících položkách – odvádí-li země 10 miliard do rozpočtu EU a získává z něho 12 miliard, rozhodl by jednotlivý rozum tak, že ona země prostě dostane 2 miliardy. Nač také nejprve v daních vybrat příspěvek, a pak zase složitě zpětně získávat dotace. Navíc oba procesy nejsou zadarmo – vybírání daní stejně jako administrování dotačních přídělů něco stojí, protože k obému jsou třeba úřední aparáty. Na evropské úrovni příspěvek do evropského rozpočtu odvádějí všichni daňoví poplatníci daného státu, ale přebytek získaný nazpět z evropských veřejných peněz získají jen někteří. A pro ty je to velmi zajímavé. To všechno platí i v případech, kdy země do rozpočtu EU více dává, než dostává - někteří v dané zemi získají osobně zpět velmi mnoho, i když jejich stát je čistým dárcem. Ztrácejí všichni ostatní daňoví poplatníci dané země.

Díky přerozdělování v rámci EU vzniká další podnět pro podnikání s veřejnými, tentokrát s evropskými penězi, pro vznik nesčetných lobbistických skupin, kterých je plný Brusel, a samozřejmě pro korupční jednání. Již se prokázaly rozsáhlé podvody a korupce dokonce i při přidělování grantů na vědecké projekty. Chtivost získat veřejné peníze se nevyhýbá nikomu. Obranou proti zneužívání evropských fondů se stávají byrokratické procedury, které ještě více srážejí k zemi efektivitu procesů vybírání, rozdělování a přerozdělování peněz evropských daňových poplatníků. Proces jak se dostat k evropským fondům se tak značně komplikuje a to zase vede ke vzniku parazitických struktur prodávajících své know-how, jak se k takovým penězům dostat. Prodávají ho samozřejmě za podíl na nich – evropská byrokracie tedy s cílem zabránit zneužívání tak financuje struktury radící, jak se k jejím fondům dostat. 

            O veřejných statcích a kolektivních rozhodnutích se i na mezinárodní scéně rozhoduje ve většině případů na základě hlasování, kdy je přijato řešení, pro které se vysloví většina. Takto se rozhoduje v institucích jako je Evropská unie nebo Evropský parlament a Organizace spojených národů.

Jako v každé jiné skupině je normální různost zájmů hlasujících, nejednota názorů, i když si říkají třeba Organizace africké jednoty, a jejich mezinárodnost je nijak nechrání před hlasovacím paradoxem a politickým obchodováním. Extrémním případem je Evropský parlament se 766 poslanci ze sedmadvaceti zemí, složený ze sedmi politických frakcí. Rozdělení politické je tady zmnoženo rozdělením státním, národnostním a někdy i jen geografickým –  například existují dvě rozdílná seskupení Zelených.  V situaci, kdy jednotlivé skupiny na půdě EU sledují rozdílné nebo zcela protichůdné cíle, není jednoduše možné, aby celky přijímaných rozhodnutí byly konzistentní a logické.

 Absurdit kolem EU je spousta: každý měsíc se celý aparát a za ním desítky kamionů s materiálem stěhuje na čtyři dny z Bruselu do Štrasburku, a to jen proto,  aby se zasedalo také na půdě Francie. Ročně to stojí sto osmdesát miliónů eur, do vzduchu je vypuštěno devatenáct tisíc tun kysličníku uhelnatého, aby se následně možná právě ve Štrasburku přijal další zákon na ochranu ovzduší. Absurdita takového počínání je zřejmá každému a přes devadesát procent poslanců je pro jediné sídlo v Bruselu, ale díky politickému obchodování stěhování pokračuje.  Jde tady o příklad rozdílu mezi rozhodováním ve skupině o veřejných zdrojích, a individuálním rozhodováním o vlastních zdrojích. Jednotlivec jen se zbytky zdravého rozumu by takové plýtvání nikdy nepřipustil.

Demokratické hlasovací metody se také dají používat jenom ve společenství, které je akceptuje. To by se zdálo být samozřejmé. Jestliže je to ale tak samozřejmé, proč pak tolik podivení, že demokracii nelze zavést a nemůže fungovat v zemích, které jsou rozděleny klanově, nábožensky nebo kmenově. Fungování většinového rozhodování totiž předpokládá, že ti,  jejichž názory neuspěli, se podřídí rozhodnutí většiny. Častým zvykem v takových společenstvích je předstírat ochotu podřídit se, ale po volební porážce se demokratické rozhodnutí většiny neakceptuje. Přinejmenším tucet příkladů by se dal najít jen v novějších afrických dějinách, kdy jakoby demokratické volby končily diktaturou nebo občanskou válkou.  Rozporné klanové, kmenové a kastovní zájmy nejsou řešitelné hlasováním, tedy demokraticky. Tudíž tam demokracie není možná.

Nedostatky skupinového rozhodování jsou vlastní jakékoli skupině, která se rozhoduje hlasováním, ať je tvořená třemi jednotlivci nebo Parlamentem Evropské unie či  OSN.Všechno to dávno dospělo k volání po reformách OSN, až se ukázalo, že jednotlivé dílčí, skupinové a kolektivní zájmy jsou už ve svých pozicích natolik zabetonované, že není možné je realizovat. Všechno dohromady pak dospělo do situace, kdy OSN sotva bere někdo vážně a jediná jistota je, že OSN a desítky jejích organizací s desetitisíci zaměstnanců a miliardovými výdaji je budou nadále ve svém zájmu spotřebovávat. Ti, kdo to všechno platí, o tom naštěstí pro sebe nevědí.

Z toho všeho opět plyne, že rozhodování má vždy, kdy je to možné, zůstat v rukou jednotlivce.

Shrnutí kapitol 1 - 7

Každý běžný nákup je vlastně hlasováním, hlasuje se penězi pro konkrétní zboží – je hlasem pro to, aby se dále vyrábělo za tuto cenu a v této kvalitě.

Existují služby, které se musí zaplatit, aby je nový majitel mohl spotřebovat, a spotřebou klesá jeho zásoba. Kromě soukromých statků, existují takzvané veřejné statky. Za jejich spotřebu se nemusí platit, a jejich spotřeba jedním člověkem nezmenšuje jejich množství, které je k dispozici ostatním. Spotřeba národní obrany občanem X nezmenšuje její zásobu pro občana Y a oba ji mohou spotřebovávat bez toho, aby za ni zaplatili. Poskytování veřejných statků je jedním, ne-li hlavním důvodem existence instituce státu. Kromě obrany jsou dalšími veřejnými statky třeba služby policie, základní školství a zdravotnictví, justice.

Ve volbách by se mělo rozhodovat právě o tom, kolik veřejných statků si za své daně volič přeje. Kolik veřejných statků chce, taková bude také jeho daňová platba. Ve skutečnosti volič nemá důvod odhalit své skutečné preference potřeby veřejných statků. U soukromých statků kupuje to a kolik chce,  a přesně to zaplatí. U veřejných statků předpokládá, že to zaplatí ti ostatní. Tudíž o preferencích voliče se ve vztahu k veřejným statkům a ochotě platit za to daně – tedy o tom, o čem by volby měly být – se ve skutečnosti vůbec nehlasuje.

Pravděpodobnost, že voličův hlas ovlivní výsledek voleb je téměř nulová a při racionálním chování by volič k volbám neměl jít.

 Činnost politických stran je považována za veřejný statek, a proto za každý hlas získávají veřejné peníze. Skutečným motivem politického podnikání je ale získat státem garantovanou moc omezovat ve svém zájmu svobodu volby ostatním a podnikat s veřejnými penězi.

Jednotlivec dávající přednost jedničce před dvojkou a té před trojkou, dává logicky přednost i dvojce před trojkou. To nemusí platit o kolektivním hlasování, kdy vyhrává rozhodnutí většiny. Ta může také mít pořadí preferencí jedna, dvě, tři, a současně rozhodnout, že dává přednost trojce před jedničkou. Neboli skupina se na rozdíl od jednotlivce rozhodne v rozporu s logikou.

Proto někdy jednotlivá rozhodnutí parlamentů a vlád nemají jako celek logiku rozhodnutí jednotlivce.  Anebo dochází k politickému obchodování, kdy se vytvářejí účelové koalice stran, aby mohli prosadit své projekty. 

To samé platí i pro jakékoli ostatní rozhodnutí přijímané hlasováním na mezinárodní úrovni na půdě OSN, Evropské unie nebo Evropského parlamentu. 

Kdykoliv je to možné, měl by mít možnost rozhodovat jednotlivec, a nikoli skupina. Rozhodování skupinové – vlády, parlamentu –  by mělo být omezeno na nejmenší možné minimum.

(pokračování)