Všežravý stát - 15. Kšefty s ekologií

Zásoby ropy, plynu nebo uhlí jsou omezené, a tudíž musí být jednoho dne vyčerpány. To zní logicky. Ve skutečnosti to žádnou logiku nemá.

15.  Kšefty s ekologií

            V Evropě se velmi živě diskutuje na téma, jestli existuje nějaká evropská vize, jak si zajistit rozumnou a zároveň udržitelnou životní úroveň, a jak se vyrovnat s tím, že se blíží globální nedostatek surovin včetně potravin, již dlouho předvídaný některými odborníky. Jedenadvacáté století asi skutečně bude bojem o vodu a o suroviny. (D. Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost)

Je samozřejmostí, o které se nevedou spory, že zdroje energie z takzvaných neobnovitelných zdrojů, jako je ropa, plyn, uhlí jsou omezené a že tudíž musí jednoho dne být vyčerpány. To zní logicky. Někteří, kteří vidí dál než my ostatní, dokonce vědí, v kterém roce dojde ropa a v kterém plyn, jiní zase, s větším citem pro vyhledávání nebezpečí, tvrdí, že něco podobného nás čeká i s vodou. Přelidněné lidstvo prý bude zápasit mezi sebou o zdroje vody. Nebo o potraviny. Nebo zkrátka bude zápasit.   

Když zůstaneme u těch omezených zdrojů ropy, plynu, uhlí musíme ještě –  nepravděpodobně – předpokládat, že žádné další významnější zásoby těchto energií už objeveny nebudou. Nepravděpodobně proto, že se dosud děje opak.

Fakt omezenosti neobnovitelných energetických zdrojů, je však také vřazuje do světa ekonomie. Cokoli je k dispozici v omezeném množství, má také v penězích vyjádřenou cenu. 

            Při poklesu zásoby omezeného zdroje jeho cena roste.  A při dalším poklesu zase a opět. A tak dále. Kdyby tomu tak mělo být až do vyčerpání posledních zásob ropy, měl by poslední milion jejich barelů astronomickou cenu. Vzorek ropy by byl drahocenným exponátem v Britském muzeu. Dělat z posledních stovek miliónů barelů ropy benzín by bylo ekonomickým šílenstvím. Nikdo by ho nekoupil.

  Již teď je známo mnoho alternativních druhů energie, ale ty se široce neuplatňují, protože jsou příliš drahé. Jsou příliš drahé právě ve srovnání s těmi s omezenou zásobou, s těmi vyčerpatelnými. Ty jsou tedy dnes relativně laciné.  Ale jak postupně dál a dál porostou ceny ropy a plynu, stanou se jednoho dne naopak relativně lacinými ony alternativní. A drahou ropu a plyn nahradí jiné zdroje energie. To je celá píseň, se stejným textem, taková, jaká se zpívala o uhlí.

Stejně málo pochopitelné je strašení nedostatkem vody. Jestliže existuje koloběh vody, jak můžeme mít najednou nedostatek vody? Na to se asi namítne, že tady jde o pitnou vodu. Jenže pitná se dá produkovat z nepitné, a to sice dnes ještě draze, ale dá. Jenže draze zase znamená jen v poměru k něčemu jinému. Takže nakonec jde jen o to, kolik zdrojů na tuto produkci vyhradit. Kromě toho další omyl zase spočívá v představě, že vodu nelze nahradit ničím, že nemá substitut. Když ale přehlédneme, na co všechno se používá voda – od zalévání trávníků až po mytí aut – pak jsou možné úspory ohromné. Kromě toho i užitková voda má substituty, jako je nezalitý trávník nebo špinavé auto. Jenom malý zlomek vody se užívá na pití. Proč se tedy strašit bojem o vodu. Jako jindy i tady jsou za tím zájmy – je-li někomu byznysem jaderná energie, pak varuje před nedostatkem jiných surovin, aby upoutal pozornost právě na tu svou, jadernou. Osobní zájmy jsou zkrátka vždy na prvním místě.   

Neboli omezenost zásob energetických zdrojů znamená, že ve skutečnosti nebudou nikdy vyčerpány. Možná dojdou zdroje energie – a to už za pět až sedm miliard let, až Slunce vyhasne. Naštěstí z tohoto faktu si nikdo nemůže udělat byznys.

V našem konkrétním případě je pak nerozumné vycházet z předpokladu, že například k ruským zdrojům energie není alternativa. Což je totéž jako tvrdit, že k ropě a plynu není alternativa. Že k existujícím trasám a existujícím ruským zdrojům není alternativa. Že jsme odsouzení k závislosti. Jsou ovšem jednotlivci a zájmové skupiny, kterým to vyhovuje, a tak nás straší svou - z veřejných peněz ovšem placenou - starostí o naši energetickou bezpečnost.  

            Asi první vědou posvěcený počin ekologického harašení přinesl Římský klub, klub intelektuálů, z jehož půdy se v roce 1972 zrodila kniha Meze růstu se zprávou, že je třeba zastavit hospodářský růst a že k vyčerpání zdrojů ropy dojde v roce 1992. Sílící pozornost veřejnosti pak vedla k tomu, že se péče o životní prostředí postupně stala veřejným statkem. A jako takový získala právo na veřejné peníze.  A tak se zrodila příslušná ministerstva, výzkumné ústavy, ochranářské organizace, časopisy, zelené politické strany – zakrátko mimochodem neméně klanově rozhádané než ty ostatní – začaly vznikat univerzitní katedry, přišly granty a dotace, objevily se evropské fondy pro životní prostředí.

Postupně se tedy ukázalo jako fungující schéma vystrašit veřejnost tím či oním, protože pak připlyne více zdrojů na zkoumání a navrhování řešení. A čím bude veřejnost vystrašenější, tím více prostředků původně určených pro jiné cíle bude ochotna přesměrovat do této oblasti. Stačí třeba možná i pravdivě sdělit, že každou minutu je v Amazonii, plících naší planety, vykáceno množství dřeva o rozloze fotbalového hřiště. To je působivý obraz. Jen se pomlčí o tom, že tam za stejnou minutu vyroste totéž množství dřeva.

Aniž by ekologisté věnovali jinou pozornost ekonomii kromě apriorní nevraživosti, postupovali v jí popsaných schématech: čím větší nebezpečí v budoucnosti hrozí, tím více prostředků na jeho odstranění je třeba uvolnit nyní. Čím víc se uvolní, tím více podnikatelů s veřejnými penězi v ekologii bude uspokojeno – těmi jsou nejen výrobci solárních elektráren, ale i ekologičtí aktivisté aktivní za státní příspěvky, tím lépe bude vědcům a katedrám ochrany životního prostředí, odborným časopisům až po ministerstva životního prostředí a organizaci OSN pro výzkum klimatických změn. Přesně podle tohoto vzorce uvádí zpráva úřadu pro ekonomické a sociální záležitosti OSN (DESA), že v příštích 40 letech bude muset být vynaloženo na zabránění katastrofickým dopadům klimatických změn, úpadku životního prostředí a skoncování s chudobou ve světě 1,3 triliónů korun. To už je částka, která uživí celé davy ochránců. S chudobou se s nulovým výsledkem koncuje už nejméně padesát let – pro spoustu institucí a jejich zaměstnanců je to „koncování“ skvělý byznys. 

Scénáře podnikání s veřejnými penězi v ekologii tak získávají pevnější kontury a zatím nejvýnosnější se zřejmě stalo téma globálního oteplování. Ostatně také ono mělo svůj původ na půdě Římského klubu. A to se děje přes to, že jsou dávno známé vědecké podvody kolem tohoto jevu.

Díky veřejným prostředkům – státním, evropským, zdrojům OSN, se ekologický aktivismus, věda a výzkum, publikace, projekty v ekologii staly zajištěnou existencí pro mnohé a výnosným byznysem pro jiné. Ať je to projektování můstků přes dálnice pro žáby, mapování výskytu mloka skvrnitého nebo výstavbu solárních a větrných elektráren. Nechť se ovšem projektuje, mapuje, staví a ochraňuje – ale za soukromé peníze.

Neboli i v tomto případě ekologického byznysu, podnikání v ekologii, je vidět deformující vliv přítoků veřejných peněz získaných z daní.

(pokračování)