Po šesti měsících úspěšného předsedání EU vláda předává štafetu. Druhou šanci v čele Evropy jsme proměnili na výbornou. Všechno by probíhalo úplně jinak, nebýt historické březnové cesty tři premiérů do Kyjeva.
Za úspěchem stojí především kompetentní úředníci v Praze a Bruselu, naši politici se taky osvědčili. Důkazem budiž řada dokončených trialogů, dohoda na řešení aktuální energetické krize, a především první setkání platformy Evropského politického společenství. Všechno tohle by probíhalo úplně jinak, nebýt historické březnové cesty tři premiérů do válečného Kyjeva.
Vrcholem předsednictví byl Summit Evropského politického společenství. Praha se znovu stala srdcem kontinentu, když se v říjnu hlavy 44 států poprvé setkaly, aby diskutovaly budoucnost Evropy, nejen v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu. Událost to byla historická, bezprecedentní. Na Twitteru se kdosi ptal „co by se asi odehrávalo na Hradě, kdyby byl premiérem stále Babiš.“ Otázka byla na místě, protože šance, že by to tak bývalo mohlo dopadnout, byla vysoká. Odpověď je podle mého názoru následující: odehrávalo by se tam přesně to samé. Jen státníci by v předklonu hledali svou páteř a svědomí.
Tohle je hypotetický scénář:
Slovinský premiér Janša by s nápadem na riskantní cestu přišel za Babišem, ten by ho odmítl s tím, že musí „dělat pro naše lidi.“ Do Kyjeva by tak možná jel, pokud vůbec, jen s Morawieckym a Kaczyńskim. Taková cesta by byla označena za polskou aktivitu a ta by v Německu ani Francii tolik nerezonovala nebo byla rámována jako kapitola složité polsko-rusko-ukrajinské historie. Naopak Babiš by pokračoval ve své politice pragmatického vychcánkovství a s Orbánem by proaktivně vykoupili teplo v obýváku „našich lidí“ za smířlivost, mlčení a krev Ukrajinců. Podpora Ukrajiny by ležela na Polsku a Spojených státech.
Francouzský nápad Evropského politické společenství se zrodil dlouho před invazí. Státníci by se v Praze sešli stejně, ale chovali by se, jako v roce 2014 po anexi Krymu. Silná prohlášení, tytyty, jinak hlavně jak zajistit pohodu a teplíčko. Scholz by nebyl vystaven těžkému dilematu, jestli svědomí, nebo levné energie pro německý průmysl (hnací motor kontinentu). Macron by dál telefonoval do Kremlu, aby donutil Putina slíbit, že už to nikdy neudělá.
Cesta tří premiérů do válečné zóny tento vývoj zarazila. Byl to krok mimořádné osobní odvahy, který nastavil zrcadlo všem státníkům na světě. Domluvila se praktická vojenská pomoc, která stanovila trend. Volba smíření se a netečnosti v EU přestala existovat, což umocnil fakt, že Fiala za pár měsíců převzal předsednictví. Největším hráčům Evropy, kteří to všechno mohli v Elysejském paláci a Bundeskanzleramtu sledovat maximálně v televizi, trvalo několik dlouhých týdnů, než pochopili, kudy běží zajíc a svou pověst začali zachraňovat. Kurs v EU určovaly nové, podceňované postkomunistické země.
Proto Scholz přijel v srpnu do Prahy přednést svou vizi Evropy na Karlově univerzitě, proto se Macron tvářil, že celá show na Pražském hradě je jen pro něj. Nakonec výsledkem bylo, že Macron, Scholz a Draghi, nejmocnější politici na kontinentu, v červnu do Kyjeva dorazili taky a nepřijeli s prázdnou – nabídli Ukrajině členství v Evropské Unii. Ukrajina se ubrání a je to jen otázka času. Rozšiřování EU na Východ je už nevyhnutelná realita, rovnováha mezi starými a novými zeměmi se nenávratně mění se vším, co to znamená v institucionální rovině. Nic z toho by se nemuselo stát nebo nemuselo být vůbec aktuální.
Dva nečekané faktory zde pohnuly výhybkou dějin: nezměrná odvaha a odolnost ukrajinského lidu a Fialova cesta vlakem.
Václav Pláteník
Autor je zástupcem ředitele Evropské akademie pro demokracii
a bývalý předseda Mladých lidovců
