Taky táta?

Mé dětství nebylo růžové. Mě vychovávala ulice, knížky a pozorování okolí a lidí. Babička byla věřící a tajně nás brala do nedělní školy. Tajně kvůli fotrovi. Ale stejně nejsem věřící. Proč jsem nenapsal: tátovi? Protože to byl gauner. Byl to policajt a zažranej komunista. To by nebylo tak hrozné, ale k vlastní rodině se choval jako ke zločincům a nejnebezpečnějším zrádcům republiky. Tedy nejen k nám.

Začínal jako pochůzkář, ale proto, že pro něj všichni lidi byli zločinci a nepřátelé státu, tak ho převeleli na Pankrác. U hlídání vězňů to tak nevadilo. Ovšem z domu ho neodveleli, a když jsme si na něj (nejdříve máma a pak postupně jak jsme dospívali i my synové) stěžovali, tak jen nad tím policajti mávli rukou. A on nás dál mohl mlátit, ponižovat a lámat kosti.

Ale náš čas nastal, až když jsme došli všichni do puberty. To už nemohl napadat, nás ani mámu. To bychom se na něj vrhli, a dali mu takovou nakládačku, že by chodil měsíc oteklej. Už si troufl jen na urážky a to skrz zamčené dveře, jinak bychom mu zase dali co proto.

Tehdy jsem zjistil, že s dobrým můžeš vycházet po dobrým, ale se zlým jen po zlým. A že, nemůžeme mít úctu k někomu, kdo nás zplodil, jen proto, že nás zplodil.