Proč se bát komunistů

Někteří blogaři se mě ptají proč se těch komunistů tak bojím. No když pominu, že za mé články mě čeká minimálně sledování, znemožnění cestovat a kdybych nebyl dělník, ale třeba spisovatel, nebo herec, tak zákaz činnosti. No asi i odstřižení od internetu, abych nešířil bludy, možná i pobyt na psychiatrii. V tom horším, pár let v kriminálu. Ale proč vlastně píši, co píši, je kvůli něčemu jinému.

Pokud stále budou tvrdit, že kapitalismus vždy bude směřovat k fašismu a následné válce, zato socialismus je mírotvorce, máme se jich proč bát.

Pokud budou akce socialistických zemí považovat za spravedlivé, opodstatněné a vysvětlitelné, jako: okupace NDR, MLR, ČSSR, Tibetu, Afghánistánu, Korejskou a Vietnamskou válku, Balkánské státy v 2s.v., napadení Gruzie Ruskem, zato akce kapitalistických zemí za nejhrubší agresi a zločin proti lidskosti, jako: Grenada, Falklandy, Afghánistán, Jugoslávie, Irák, šesti denní válka, pomoc při napadení jižní části Korey a Vietnamu severní – komunistickou- částí, tak se jich máme proč bát.

Pokud budou na kapitalismu hledat jen chyby, zato na socialismu nenajdou žádnou chybičku, máme se jich proč bát.

Pokud kapitalismus je pro ně nedemokratický, protilidoví, nesvobodný režim, ničící důstojnost, individualitu, zahánějící lidi do chudoby a strachu z budoucnosti. Zato socialismus byl demokratický, prolidoví, svobodný režim, rozvíjející individualitu a důstojnost lidí, kde jsou všichni šťastní, mají všeho dostatek a nemusí mít strach z budoucna, máme se jich proč bát.

Pokud vše špatné, co se jim nepovedlo, svádějí na okolnosti a boj západu a protistátní živli (nižší životní úroveň, nedostatek všeho, zastarávání ekonomiky, hladomory – SSSR, ČLR, KLDR….) místo aby přiznali nefunkčnost socialistického systému, ale za vše, co se nepovedlo kapitalismu (nezaměstnanost a občasné krize) okamžitě obviňují nefunkčnost kapitalistického systému, máme se jich proč bát.

Pokud budou tvrdé policejní zákroky proti zločincům, vandalům při demonstraci, chuligánům (fotbaloví fanoušci) brát za policejní brutalitu, zato zásah armády proti neozbrojeným civilistům v Číně na náměstí nebeského klidu (jaká ironie?) v 1989, považují za opodstatněné a hlavně vnitřní záležitost Číny, do které nám nic není, máme se jich proč bát.

Pokud represe, pronásledování, likvidace a zavírání odpůrců, cenzura, nesvoboda slova, tisku, projevu, shromažďování, cestování v socialismu dříve ale i dnes (Čína, KLDR, Kuba), považují za normální ochranu státu, ale když kapitalistická země uvězní někoho, kdo agituje proti režimu anebo přímo nabádal ke svržení kapitalistického režimu, tak to je zločin proti lidským právům, proti svobodě projevu, tak se máme čeho bát.

Pokud všichni, co se postavili proti nim, byli banditi, teroristi, reakcionáři, protistátní živli, zasloužící si trest, ale atentátníci z 11 září, palestinští, íránští a afghánští teroristi a atentátníci jen bojují spravedliví boj proti USA, EU, Izraeli a jejich politice, máme se čeho bát.

Pokud miliony mrtvých, zavřených, vyhozených z práce, škol, vystěhovaných z bydliště, zákaz vykonávat svou práci, pronásledování celých rodin (nezvratný akt) budou považovat jen za malé chyby, zato nezaměstnanost, bezdomovectví, exekuční vystěhování (možnost změny) budou brát za zločin proti lidskosti, máme se jich proč bát.

Pokud revoluce na přelomu 80. let 20. st. ve východní Evropě a v bývalém SSSR budou brát jako převraty, puče, akt zvůle nepřátel lidu a proti vůli drtivé většiny obyvatel, akt nesvobody a bezpráví. Zato převzetí moci komunisty všude za revoluce, akt vůle drtivé většiny lidí, akt svobody, demokracie a práva. Máme se jich proč bát.

A mohl bych pokračovat. Ale těchto pár argumentů proč se bát komunistů stačí.