O optimismu, a že nic není ztraceno.

(možná se budu opakovat) A abych nemluvil jen o cizích, tak jeden příklad osobní. Já se narodil do chudé rodiny. Dětství jsem prožil jako socka, žádná výchova, žádné peníze, špatně zařízený byt. Krásy jsem moc nepobral (no moc? Vlastně nic) vzdělání jen základní (vyučen), neplodný a jako býk bych s tím nářadíčkem skončil na jatkách, než v chovu. Sebevědomí hluboce pod nulou. Tichý, neprůbojný, zakřiknutý.  Prostě mě čekal život samotáře, starého panice, bez kariéry, někde na ubytovně. Jako pesimista bych teď u pivka nadával na poměry, na osud, na život.

Pak jsem prošel hlubokou osobní krizí v mém životě: dlouhá doba osobních a pracovních neúspěchů, mně přivedla na rekvalifikační kurz, který mně naučil jinému pohledu (respektive jeho část – psychologie a asertivita). Tehdy jsem poznal, že jen na mně záleží, jak se mnou druzí zacházejí. Že já sám rozhoduji o svém osudu. Že jen já sám si mohu za nepříjemnosti a já sám mohu dosáhnout své spokojenosti. Obě zkušenosti mi daly to, že teď vím, že jen na mně záleží, jaký budu mít život. Že pokud si nepomohu hlavně sám, tak nic nezískám. Poznal jsem, že život má cenu, že naděje vždycky je. Že pokud dýchám, tak jsem. A pokud jsem, tak mám být a žít a nejen přežívat.

Se svým začátkem života jsem mohl buď vše zabalit, nebo zatnout zuby a jít dál. No a dnes mám dobrou práci, byt, manželku, vyženěné a adoptované děti, a jsem spokojený. Jsem optimista a věřím, že bude ještě lépe. Nikdy nic nevzdávejte, vždy se to může otočit k lepšímu. Nevzdychám nad tím, že je další den, ale raduji se z dalšího dne.