Nekazíme si děti sami?

Pár příkladů ze života: Na pískovišti si hrají děti. Jeden druhému dá facku, nebo vezme lopatičku, nebo rozšlape bábovičku. Kolik rodičů tomu provinilci vynadá, vysvětlí, dá přes ručičku nebo přes zadek? Kolik rodičů donutí dítě, aby se omluvilo? Málo! Ještě se baví, smějí, dělají si vtipy. Neuvědomují si, že pro viníky je to signál, že se vlastně nic nestalo, že to je normální, že se to může, a když to zopakuje, tak se mu nic nestane. Pro postiženého je to signál, stejný a tak si řekne, že se bude taky tak chovat. Nebo to bude brát jako křivdu a bude se mstít.

A další příklad: malé dítě je sprosté na cizí lidi (někdy bohužel i na vlastní, rodinné příslušníky), je na ně i hrubé. Hraje si na bytí, týrání, přepadávání, zabíjení, vydírání. A to jak na svých hračkách, ale i na dětech a dospělých. Kolik rodičů dítěti vysvětlí, že se to nesmí, že to bolí (i když ne), že je to neslušné. MÁLO!

Jeden příklad: u známé jsem viděl, jak si s vnukem hraje. On jí střílel, zapichoval, štípal, řezal… prostě jí zabíjel všemi možnými věcmi. Pravda, používal dětské pistolky a dětské nářadíčko a autíčka z umělé hmoty. Ona dělala mrtvou a oba se u toho strašně bavili. Já se jí ale zeptal: a nebojíš se, že jednou vezme skutečnou pilu, kladívko, nůž… na to mi řekla: no doufám, že ne.

Tak já taky doufám milá přítelkyně, že ne. Že se ti nikdy nic nestane a to platí pro celou tvou rodinu. Že včas dokážete to roztomilé dítě usměrnit a vysvětlit mu, co se smí a co ne. Já sám jsem nečekal, až mé děti vyrostou a už od malinka jsem jim vysvětloval, že film je jen film, že si mají vážit starších. Vážit si lidí, zvířat, přírody, věcí. Nesmí krást, vraždit, ničit, ubližovat.

Já nečekal, až jak to dopadne. Prostě jsem taky neříkal – kraď, ale k tomu jsem říkal – nekraď. V tom to je, ne jen neučit děti aby byly zlé, ale učit je nebýt zlý. Přeji všem hodně úspěchů, trpělivosti a dostatek lásky při výchově naší budoucnosti, našich dětí.