Moje dítě, tvoje dítě.

Jiný problém je, když je jeden rodič vlastní a druhý nevlastní. Pokud i ten vlastní přijme to, že ten nevlastní má stejná práva jako on, tak to bude fungovat. Pokud si ale ten vlastní bude chtít nechat pózu vlastního a jediného kdo má na dítě právo, tak to fungovat nebude. Nejen že se budou oba mezi sebou hádat a možná je to i rozdělí, ale i to dítě si nebude jisto, kde má domov a koho má poslouchat. No a samozřejmě si vybere ten názor, který vyhovuje jemu. (proto se kolikrát stalo, že dítě nakonec zůstalo s nevlastním rodičem) Tak se z něho stane nezvladatelné stvoření.

Musíme tedy přijmout to, že naše dítě je i dítětem toho druhého, i když nevlastního rodiče. Pokud ve výchově budu trvat na tom, že já jsem ten hlavní nebo přímo jediný vychovatel a rodič, který má jediné právo poučovat, trestat, chválit dítě, tak to je taky špatné. A když budeme trvat na tom, že jediný rodič je ten biologický, tak z toho dítě bude mít maglajz a zase si vybere jen to, co se hodí jemu. To pak bude pozdě říkat: ty jsi celý táta, ty jsi celá máma.

Příklad: můj bratr žil se ženou a její dcerou. Bral to, jako že by mu měla být vděčná za to, že je živí obě. A počítal, že ta dcera se k němu bude chovat s úctou a vděkem. Ale jinak se k ní jako táta nechoval. Prostě jí vedle sebe strpěl a myslel si, že to stačí. Na místo toho, ho začala nenávidět. Když se pak rozešel s tou ženou, její dcera šla s ní a on zůstal sám. Prostě si neuvědomil, že nezáleží na vlastní-nevlastní, ale na tom, kde děti cítí lásku, domov, zázemí.  Ps: mé děti bratr taky nebere jako neteře.

Další příklad: jedna známá měla nespokojené manželství. Našla si milence a byla z toho nejmladší dcera. To se s ní manžel rozvedl. Milenec zdrhnul a místo toho, aby zapomněla, tak i když hledala stále nového tatínka, tak holku od narození vedla k tomu, že její táta je „zbabělý“ milenec, i když o ní nejeví žádný zájem. Tak holce vzala otce. A její další partneři nikdy nezapadli do rodiny a vždy to byli strejdové, kteří nemají žádný vliv na výchovu. Už jsem jí dlouho neviděl, ale byl bych zvědavý, jak se to dítě bude chovat ke „strejdovi“ v jeho stáří.

A jeden příklad na konec. Můj: tady taky byla dvojí výchova. Naštěstí žena a máma dcer mě nezakazovala zasahovat do výchovy, ale když šlo o střed toho, co chtěla žena a co já, tak si u holek prosadila to své. Sice mě holky berou jako tátu, ale jsou tu známky toho, že mé slovo není zase tak zásadní. No jsem taky zvědavý, čeho se na stáří dočkám. A když si holky udělají to, co chtějí, tak slyším ženu taky: jsi celá táta, teta (sestra jejich biologického otce). No kdybychom je vychovávali po stejné linii, tak to mohlo být jinak. Bohužel, u mladší dcery se tato dvojí výchova už projevila. Ale doufám, že jí život naučí, a nakonec najde cestu k normálnímu životu a tím i k nám.