Mají knihy pravdu?

V jedné knize se píše, jak právě ženy potřebují lásku, objetí, pohlazení, vyznání a naslouchání. A muži na to moc nejsou. Tak, buď to není pravda anebo se já a manželka vymykáme všem statistikám. U nás to bylo obráceně. Ale to asi proto, že u nás nebyla láska. Každé ženě ale i muži se líbí milé chování a jednání. Ženy to vyžadují nahlas. Říkají si o to. No a my muži to chceme taky. Důkaz je asi v tom, že když ženy i muži trpí tím, když to nedostanou, hledáme oba jinde. Co se mně týká (ale určitě jsem výjimka nebo malé procento z mužů), tak já spíše trpím než bych šel hledat jinam.

Příklad z mého manželství: já byl ten, kdo si o to říkal. Kdo přicházel a měl iniciativu. A byl jsem to já, kdo byl odmítán a někdy skoro odháněn. Nejdříve to vypadalo fajn. Žena se nebránila a tak jsem si nemusel stěžovat. Ale jak léta šla, bylo stále více odmítání, vyhýbání se mi a tak zůstali jen ty pusy na rozloučenou a přivítanou. Pusy skoro maminkovské. Po pár letech (asi tak pěti) už prakticky nebyl ani ten sex. Manželka se v mé přítomnosti chovala podrážděně. Skoro se zdálo, že jí má přítomnost rozčiluje. Pak mi už jasně dávala najevo, že je nejraději, když nejsem doma.

Ale stále jsem si říkal, že asi neprožila dobrý život. První muž alkoholik, který jí duševně deptal, až jí nervově zničil a tak jsem čekal a čekal, až se s toho dostane (já vím, že jsem naivní až blbej). Tedy zdálo se mi to divné. Všude jsem četl a slyšel, jak ženy potřebují pohlazení, milé slovo, objetí, pozornost poslouchat co říkají. Že ženy ocení jako vyznání lásky i obyčejnou pomoc v domácnosti, s dětmi. Tak jsem pomáhal, jak jsem mohl (luxování, prach, mytí oken a nádobí byla moje doména). Pomáhal jsem i v ostatních činnostech domácnosti, učil a hrál jsem si s dětmi, naslouchal jsem jejím slovům a nešetřil jsem hezkými slovíčky, pohlazením, objetím. Tak teď se ptám, kde je pravda o vidění světa očima mužů a žen.

Ale pak přišlo období, které mě ukázalo, kde je pravda. Řekl bych, že o ženském a mužském pohledu na svět toho odborníci napsali stohy. Pod tíhou mích zkušeností jim teď dávám za pravdu. Ano, možná to platí, ale jen tehdy když žena miluje muže (a muž ženu). Pokud ty dva jsou spolu z lásky, tak tam je porozumění, důvěra, tolerance, vůle a chuť spolu vše řešit a vyřešit. Tam kde láska není, tam to samozřejmě nejde. Tehdy může jeden (nebo oba) být ze zlata, být nejlepší lidi na světě, být nejbáječnějšími manželi/manželkami, rodiči, ale je jim to na nic.

I já jsem pochopil, že bych se mohl láskou rozdat a umluvit, že bych se mohl doma přetrhnout a věnovat se dětem celé dny. Mohl bych se na hlavu stavět, ale bylo by mi to k ničemu. Prohřešek, který bych si mohl dovolit u ženy, která miluje, tak u ženy která nemiluje je vážný problém. A udělat něco hezkého u ženy, která miluje, tak to ocení a udělá radost, ale u ženy která nemiluje, ta si toho ani nevšimne, protože to zkrátka vezme jako samozřejmost za to co ona dělá pro mě. Milující člověk ocení každou maličkost, nemilující neocení ani to, když mu předáte milion na účet, klíče od obrovské rezidence, poukaz na cestu kolem světa. Ten to vezme jako odměnu za to, že se s námi otravuje, zatím co by mohl mít někoho mnohem lepšího.