Jak to řešit? Zapomenout nebo odejít?

Asi jsem uvízl ve své zbabělosti. Nebo je to logický strach z toho, že se neuživím, protože celá výplata jde na splátky a tak potřebuji druhou. Anebo že by mě strašila samota?

Prožil jsem manželskou krizi. A teď je naše manželství v troskách. Manželka se sice teď chová hezky, nemůžu si stěžovat, ale pokaždé když se zdá, že bych mohl být opět šťastný, se mi vrátí vzpomínky a zas jsem kde jsem.

Stále nemohu zapomenout že učila děti mě nenávidět.

Stále nemohu zapomenout, jak na mě byla stále naštvaná, sprostá, ani se se mnou nebavila, ale jen měl přijít ten dceřin kluk (nebo její? I dcera měla pochybnosti), najednou byla natěšená jak šestnáctka a když přišel, tak se s ním hodiny bavila.

Stále se mi připomíná, jak mu psala zamilované a erotické emaily (sice jménem dcery, ale byla to její slova) ale u mě toto téma odsuzovala a zavrhovala.

Stále nemohu zapomenout, jak se s ním i dcerami bavila na můj účet a mezi sebou mě nazývali hanlivou přezdívkou.

Ještě po letech (3 roky vzad) mě bolí, když řekla, že kdyby si měla vybrat mezi mnou a ním, vybrala by si jeho.

Ještě dnes nechápu, že za celé manželství jsem jí nedokázal přesvědčit o své lásce, spolehlivosti, kvalitách, zato on jí dokázal po půl roce přesvědčit, že já jsem to nejhorší co jí/je potkalo a on je to nejlepší co jí/je potkalo.

Jak to, že co řekl on, bylo svatý a co já, to jí nezajímalo. On o mě mohl říci cokoliv, a když mě zato nadávala, jak jsem drzí, a já se bránil, tak věřila jemu.

Jistě, dnes si sype popel na hlavu. Ale až dnes? Když jí (nebo dceru? Jak to mám vědět, když rande trávili ve třech!) opustil a samozřejmě řekl, že kvůli mně, protože jsem nepřál jejich lásce a stále jsem do něj ryl. Což mě obě vyčetli ještě po 2 letech. Až dnes, když zjistila, že po rozvodu nepůjdu já z domu, ale ona? Myslela si, že manželstvím získá právo na byt.

Ano, dnes bych si nemusel stěžovat, ale jak začít věřit. Když vím, že kdyby byt byl její, tak mě z něj vyhodí bez pardonu. A už bychom byli rozvedení. Už se na ní nemohu dívat jako na ženu, s láskou. Nevím, jestli se to někdy spraví. Možná je chyba ve mně. Ale mám prostě v mozku něco, co mě při pomyšlení na odpuštění a zapomenutí náhle připomene: a na tohle si zapomněl? A na tohle a tohle…..

PS: jestli je rytí to, že jsem chtěl, aby byli sami (dcera a on), aby se taky šli projít a někam se podívat a sednout si, než se jen bavit s mámou a pak se jít pomilovat a jet domů (on), že když něco slíbí, měl by to splnit (nebyli to nesplnitelné sliby), že by jí taky měl vzít k sobě domů, když je u nás, že by s ní měl strávit svátky a víkendy a ne jen zavolat: jedu kolem, můžu se stavit, a že rande je: sejdeme se tam a tam v tolik a tolik a ne: čekej až budu mít čas a zavolám. Tak jestli tohle je podle nich rytí, tak budu rýt celí život.