Jak se/ne/ stát bezdomovcem

        Je mnoho rekvalifikačních kurzů. Jsou známé rekvalifikační kurzy na účetní, číšníky, řezníky, kosmetičky, prodejce, maséry a daňové poradce. Třeba. Na dovednost práce s počítačem. Na jedno se ale zapomnělo. Chybí nám kurz „Jak se stát, nestát bezdomovcem“ Setkání s těmito formami existence bývá tak trochu černou můrou. Nikdo z nás neví, jak sám skončí. Jak sám dopadne. Někteří se k této formě jsoucnosti dostali pomocí expresu ETANOL a jiní pomocí expresu legislativa. Někdo k tomu přišel jako slepý k houslím.

        Jeden případ za všechny, jako popud k zamyšlení. Dvacetileté manželství, které bylo založeno na tom, že dejme tomu, někdo nedokázal být sám, že někdo potřeboval pro někoho žít, že někdo si nedokázal život bez rodiny představit.  Po několika letech se ale ukázalo, že to nebyla volba nejlepší. Zraňovat ale nelze a tak se začalo předstírat, že je vše v pořádku a že je to manželství skvělé. Po dvaceti letech se tento svazek rozpadl. Stává se to. Děti nebyly, ale i tak to byl rozchod velmi bolestivý. Byl ale nutný, pokud se chtělo přežít.

        Vznikly nové rodiny. To bylo to lepší na věci. On odešel a protože chtěl bydlet, vzal dočasný pronájem a i s novou rodinkou se přestěhoval. Trvalé bydliště měl ale na původní adrese, odkud odešel. Přehlásit se k novému trvalému bydlišti nemohl, protože na dočasný pronájem to ústy úřadu státní správy nelze. Mezitím se ale stalo, že jeho bývalá žena vyměnila zámky a záhy se odstěhovala na jiné bydliště. Na místě kde on stále ještě má trvalé bydliště  už dnes bydlí někdo úplně jiný. Slovy zákona: „Nezdržuje se na místě trvalého bydliště!“ Stal se tak „bezdomovcem“ , člověkem bez skutečného trvalého bydliště, stal se okrajovou formou existence. Co na tom, že má svoji novou rodinu, že má svoji práci, kterou dělá rád, že má své představy a své plány?  Co na tom, že celý svůj život zasvětil lidem kolem sebe?

        V současné ekonomické situaci je rád, že se s rodinou taktak uživí. Na půjčky, hypotéky není v jejich případě ani pomyšlení. Snažili se sehnat byt přes bytový úřad, kde dostali odpověď : „podejte žádost, ale takových žádostí zde máme hodně. Budete hodně dlouho čekat. Hledali možnost pomocí inzerátu. Nejlevnější byty už od patnácti tisíc měsíčně za téměř padesát metrů. Koupě bytu za osmset tisíc korun. Zkoušeli i CHARITU, bydlení zvlášť, forma ubytovny.  

        Už jsem o tom několikrát psal. Měl jsem kdysi na psacím stole takovou věc. Tři sádrové opičky. Jedna měla zakryté oči, druhá měla zakryté uši a třetí si držela pusu. Jak výmluvné! Dnes je to bezpečný způsob jak nepřežít. Jak můžeme obhájit svoji slepost, hluchotu tváří v tvář utrpení druhých? Těch, kteří se sami stali obětmi intrik rodiny, korupce?  Co když to potká příště nás? Jak můžeme mlčet, když je třeba budit z lhostejnosti, z letargie. Toto je naše společnost, náš život a naše demokracie. Nenechme se vmanipulovat do pozic němých loutek které jsou ovládány odkudsi od stolu podle pochybných preferencí. Preference je určována tím, co křičí nejvíc. Pokud se dokážeme ozvat včas a na správném místě, budeme na prvním místě v preferencích my.

        Kdysi, na jednom setkání jsem zaslechl terminus technikus „vzpoura slušných lidí“. Kdysi jsme tak byli nazýváni jedním politikem. Nevím, nejsem si tak docela jistý s tím, kdo že to jsou ti slušní lidé. Vše se dá obracet. Slušní lidé jsou třeba ti, co nemyslí jen na sebe. Ti, kteří chtějí žít v pokoji a v jistotě o správnosti konání ve věcech veřejných. Kteří chtějí žít s čistým svědomím a otevřeným srdcem.

         Jen tak na okraj. Kam že to patříme, kam že to jdeme?