Tři hodiny ráno. Mobil řve svůj hymnus a já jej zvedám aniž si uvědomuju vyzváněcí tón, který signalizuje kdo je ten co tak brzo ráno otravuje. Čau brácho, píchá sluchátko do mého ucha ostré jehly, mamka zemřela.
Svět se zhroutil, svět zkolaboval. Vteřina a ani možná tolik né. Ticho. Slova nejdou. Mozek nepracuje a jen opakuje tu větu. Zemřela mamka. Moje maminka. Jediná jistota tohoto světa.
Řiká se, že v okamžiku smrti člověku proletí hlavou celý život. Je tomu tak i v okamžiku, kdy odejde někdo velice blízký. Vzpomínky na tu strašně krátkou dobu co byla se mnou. Na společné dovolené v době dětství. Na poslední rekreaci v Borku u Tachova, kdy už jsme oba věděli že za pár měsíců budu daleko.
Šli jsme tehdy v noci po nějaké polní cestě. Borek u Tachova je hraniční oblast s Německem. Tehdejším NSR. A maminka najednou se na mne podívala a říká, poslouchej, co bys dělal kdyby se tu najednou objevil nějaký emigrant a po nás střílet. Oba jsme se po tomto dotazu rozchechtali jako malé děti. No jo propaganda.
Vzpomínek je hodně. Nejtěžší je ta, kdy stála na nádraží a dívala se za odjíždějícím vlakem. Vlakem ve kterém jsem seděl já, na své velké cestě a nikdo jsme nevěděli, jestli se ještě sejdeme.
Čau brácho, zemřela mamka, řeklo sluchátko a já nebyl schopen slova. Něco jsem říkal, nevím už co, ani brácha si nepamatuje na nic konkrétního z toho dne. Pamatuju jen na jediné. A to si budu pamatovat do mé smrti.
V okamžiku smrti byla sama. Někde v nemocničním pokoji, kde bylo sice o ní dobře postaráno, ale já tam nebyl. A není dne ani hodiny, kdy by polevila výčitka, že jsem nebyl v tom okamžiku s ní. Není pro mne úlevou, že mi to nedovolily pracovní povinnosti. Že smrt, přestože vzhledem k zákeřné nemoci očekávána, přišla přece jen hodně rychle. Nic nepomáhá, nic neuleví. Je to už tři roky. Je to jako včera....
Není na světě nic, co by mělo větší hodnotu nežli maminka. Dokud jí máte, je vše jednoduché a život plyne radostně, i když máte kdovijaké starosti. Když odejde je vše jinak. A i když vím že neodešla, že v mém srdci a v mé mysli žije a žít bude, že na mne odněkud dává stále pozor a chrání mne před mou vlastní blbostí, schází mi její hlas a její dlaň a její pomněnkové oči.
A proto přeju vám všem, abyste nikdy nepoznali podobnou bolest. Chraňte své matky a pečujte o ně. A buďte u nich, když to potřebují.
Ta písnička je pro tebe mami ať jsi kdekoliv. Děkuju za všechno. Scházíš mi.
