Ani nevím proč mne napadl tento název starého italského filmu, když jsem četl včera jeden z článků na téma sebeobrany. Před chvíli jsem si na to vzpomenul znovu, když jsem zaregistroval zajímavý blog pana Hermánka. Ano, probuď se a zabíjej, to je jakési podprahové myšlení současného světa.
Hovoříme o nutné sebeobraně, o ochraně životů svých i naších blízkých a předkládáme argumenty tu na jednu, tu na druhou stranu. Jeden argument ovšem schází.
Každý zloděj, vetřelec, násilník, útočník, nazvěte tyto elementy jak je libo, v okamžiku kdy se rozhodne loupit, krást nebo znásilňovat, ví přesně a velmi dobře že dělá něco, co dělat nemá a nesmí. Ono jej to ale vzrušuje a láka. Chce peníze, které nemá a ví že je má ten čí ta. Chce ženskou, protože je nadržený jako červený mravenec ale žádnou nemá ale o dvě ulice dále bydlí krásná kočka a on slintá jen při vzpomínce na ní. Je lhostejné jaké má důvody, ale každopádně ví, že tyto důvody jej neospravedlňují.
Takovýto člověk musí přijmout možnost, že narazí na někoho, kdo jej zastaví a případně trvale zneškodí. Všichni dnes řeší, jestli to či ono je přiměřená obrana anebo už né. Ale proč? Jakmile jednou někdo vleze na můj pozemek, či do mého bytu, nemůže nikdo po mně chtít, abych přemýšlel, co si mohu dovolit. Jednám tak, jak mi velí pud sebezáchovy. A v případě žen, které jsou ohroženy znásilněním už jakákoliv diskuse jde stranou.
Doba je zlá a násilníci začínají mít pocit, že si mohou dovolit co se jím zachce. Mohou za to nedokonalé zákony, neschopní úředníci, soudy které soudí tak, že z toho zůstává rozum stát.
Rádoby humanisté šíří heslo, že nelze brát právo do svých rukou. To je ovšem omyl. Tady nejde o vzetí práva do svých rukou. Tady je nutné, aby občan měl právo vzít ochranu svého života a majetku do svých rukou. Ale co je ještě důležitější je, aby zloděj či násilník nebyl zvýhodněn oproti oběti. Je totiž nepřípustné aby ten, kdo byl napaden, byl trestán a musel útočníkovi platit jakékoliv odškodné.
